Cesta plná zmatků

Právě jsem dorazil k první internetové kavárně v Ekvádoru, tak můžu popsat dosavadní cestu, která nebyla zatím zrovna jednuduchá.

8. 11. 2007 - Praha, Madrid

Na ruzyňské letiště jsem dorazil s dvouhodinovým předstihem, a zdálo se, že všechno probíhá podle plánu, odbavil jsem bágl a šel si sednout ke stojánku C6 přesně podle palubního lístku. Dorazil jsem tam jako první a postupem času se ke mě přidávali další, kteří se mě chodili ptát, jestli je to správně do Madridu, všem jsem odkejval že ano a o víc se nestaral. Asi 20 minut před odletem přišel ke stojánku někdo z letištního personálu a začal odbavovat do Amsterodamu. Odlet do Madridu yl přesunutý na jiný stojan, jen to jaksi zapoměli nahlásit do tlapmpačů, tak jsme se všichni posbírali a vyrazili na C9ku. Zdánlivě maličkost, ale teď mi to připadá, jako předzvěst toho, že cesta asi nebude úplně v pohodě :-).

Madhostel

Nicméně do Madridu jsme dorazili včas, nechal jsem bágl v úschovně, kde jsem si poprvé ověřil, že domluvit se španělsky nebude až tak ok, jak jsem si myslel a vyrazil do města do hostelu, který jsem měl rezervovaný přes internet. Přímo z letiště vede metro do města a po dvou přestupech a asi 1,5 hodině jízdy totálně narvaným metrem jsem dorazil do stanice Antón Martín, odkud jsem za dalších 5 minut došel k hostelu. Tam už o mě věděli, proti záloze jsem dostal elektronický klíč (vypadal jako náramkové hodinky), jehož přiložením k zámkům jsem se dostal tak jsem měl přístup a na pokoji si mohl zamknout i věci do stejně fungující bezpečnostní skříňky (nebyl jsem na pokoji sám, ale s jedním bulharem a jedním černochem, neurčité národnosti - neměl jsem příležitost s ním dát řeč, bo pořád spal). Po ubytování jsem zašel na obchůzku po okolních uličkách a po pizze a dvou Heinnekenech si šel lehnout.

9. 11. 2007 - Madrid, Guayaquil

Ráno jsem byl už docela nervózní a nemohl dospat, tak jsem vstal už v sedm hodin a v pul osmé vyrazil směr letiště (odlet byl na 11:10), což se ukázalo jako docela prozřetelné. Když jsem došel na stanici metra, stál tam personál a že prej metro nejede, ať si vezmu autobus. Opět jsem nerozuměl ani prd a z gestikulace nějakýho chlapíka na autobusové zastávce jsem pak pochopil, že se na trase srazily metra. Nasměroval mě s ostatníma na zastávce na příměstký vlak, kde mě další dobrá duše nasměrovala na správnou kolj, kterou jsem se dostal na linku metra 5 stanic před letištěm. Sice o 2 Eura dráž, ale pořád ještě včas.

Na letišti jsem si koupil tvrdou bagetu ke snídani, vyzvedl bágl a šel k odbavení. Tam na mě čekala nehorázná fronta ekvádorců, každej měl aspoň 5 kufrů (váhový limit je 40 kg a všichni ho beze zbytku využili). Nakonec se to ale rozhýbalo a když jsem přišel na řadu, dozvěděl jsem se, že mě přeřadili do business třídy, protože v turistické už prý není místo. S takovým komfortem, jsem ještě neletěl a 11 hodin, kolik let trval, bylo vyloženě pohodička. Místa tolik, že když jsem natáhl nohy, tak jsem nedošáhl na předchozí sedadlo (a to je co říct, s mýma nohama), vybraný pochoutky k jídlu s ještě vybranějšími víny a vlastní DVDčko s hromanou filmů, seriálů a hrami . Docela mě rozmazlili a nechci vidět ten zpáteční let. :-)

Každopádně uteklo to jakoby nic, a něco po 4 hodinách odpoledne místního času (+ 6 hodin) jsme dorazili do Guayuaquil, odkud jsem měl pokračovat za hoďku a půl směr Quito. Záměrně píšu měl, protože, aby nebylo málo zmatků, zase se tak nestalo. Nejdřív personál letiště oznámil, že je nějaký problém s letadlem a let bude o 2 hodiny odložen, když doběhly, oznámili, že na letišti v Quitu byla nějaká nehoda a je pro dnešek uzavřené. Naštěstí nám nabídli nocleh v hotelu ve městě. Už jsem byl docela utahanej, protože do hotelu jsme se dostali až kolem 9 večer což pro mě znamenalo 22 hodin bez spaní. Veškerý informace se podávali ve španělštině, přičemě jsem chytal každý 5. slovo a spíš odhadoval z naštvání ostatních o čem je řeč. Sem tam něco nahlásili i anglicky, ale to nebylo moc častý.

Hotel Oro Verde

S ubytováním se ale každopádně plácli přes kapsu a tak jsem si vyzkoušel, jaký to je v pětihvězdičkovým hotelu, kde se platí 300 dolarů za noc. Dal jsem si sprchu ze "zlatýho kohoutku" a šel spát. V půl druhý mě probudil telefon a z letiště jsem dostal zprávu, že další den nám let do uita nabídnout nemůžou, protože prý žádný voný není, takže nás vyzvedne autobus a pojedem po zemi. Upřímě, docela mi vyhopvovalo, že jsme nakonec skončili v Guayuaquilu a lámanou španělštinou jsem se domluvil, že už nikam nejedu.

10. 11. 2007 - Guayuaquil, Bahía de Carques, Canoa

Ráno jsem se zpakoval a vyrazil směr autobusové nádraží (taxíkem za 4 doláče), kde mě hned nějakej chlapík odchytil a provedl od stánku s jídlem (na ranní sendvič) přes kasu až k autobusu do Bahía de Caraques. Říkal jsem si, že se docela snažil, tak jsem mu dal dolar od cesty a až v autobuse si všiml, že jsem u kasy zaplatitl o necelý dolar víc než stálo jízdence, nejspíš jeho bakšiš za shánění zákazníků. Cesta autobusem trvala necelých 8 hodin, po celou naskakovali prodavačí se vším moným dovnitř na každém retarderu, kde musel bus zpomalit a prodávali všechno možný od jídla, pití, přes ponožky, zaručeně nejlepší baterku až po slovo boží (nějakej chlapík naskočil a asi půl hodiny hulákal o Bohu - soudě podle prokládaných výkřiků Amen, vybral prachy a zas vyskočil). Pár lidí se se mnou pustilo do řeči, ale zas jsem nerozuměl skoro ani slovo. Jsem zvědavěj, jestli se trochu rozmluvím na těch kurzech tady. Připadá mi, že tu mají všichni nějakej divnej přízvuk, ale to se určitě podá. Ještě musím popojet lodí přes řeku do městečka San Vincente a odtud busem asi nějakých pár kilometrů do městečka Canoa, kde už pro dnešek končím. Tam bych chtěl následujících 14 dní pilovat španělštinu a užívat si Pacifiku, než zas vyrazím dál - Galapágy?, Quito?, Cuenca?, Baňos? ... to se uvidí :-).