Smrdutá Agua Blanca

23. 11. 2007 - Puerto Lopez

Agua Blanca

Poslední den v Puerto Lopez jsem se rozhodl navštívit Agua Blanca (Bílá voda), místo vzdálené asi 10 kilometrů za městem, kde má být vulkanické jezírko uprostřed národního parku Machalilla. Možnost, jak se tam dostat je buď taxíkem za 10 doláčů z Puerta Lopez (to je pro mastňáky), nebo autobusem za 50 centů, který staví u vstupní brány, odkud je to 5 km pěšky do vesnice. Vybral jsem druhou možnost :-)

Autobusy v Ekvádoru fungují tak, že nejsou žáné oficiální zastávky, člověk mávne na autobus, který zrovna jede kolem a naskočí a stejně tak když chce vystoupit, dojde si ke dveřím a řekne gacias (děkuji) nebo para (zastavte). Smůla je, když neví, jak vypadá cílové místo, což se stalo i mě, takže jsem přejel o pár stovek metrů, než jsem jsem zaregistroval bránu do parku a protlačil se ke dveřím.

Agua Blanca  - okolí

U brány mě zastavil taxík vracející se do Puerto Lopez, že mě sveze. S díky jsem odmítnul a vydal se na cestu. Po půlhodině šlapání v pustině a děsným vedru jsem pravda trochu litoval, ale během další půlhodiny jsem dorazil do cíle, zahodil klacek, který jsem sebral cestou na případné odhánění divokých psů a navštívil místní muzeum. Dostal jsem španělskou přednášku o místním kraji a historii (rozuměl jsem tam 70%) a s průvodcem se vydal na asi 2 km procházku po okolí, která sestávala z prohlídky nedávno odkrytého pohřebiště a pár ruin ze staveb původních obyvatel (zůstaly jen pár kamenů).

Když jsme došli k vulkanickému jezírku, bylo to jen tak 30 na 30 metrů sirné páchnoucí vody. Údajně má lěčivé účinky, ale koupel jsem vynechal. Prošli jsme ještě pár banánových a mangových plantáží a vrátili se do vesnice. Nedorazil jsem zrovna v sezóně, podle návštěvní knihy tam byly v poslední době tak 2-3 lidi denně. Takže jsem se nedočkal žádného taxi na zpáteční cestu, kterých už asi neodmítnul a vydal se pěšky zpátky na hlavní silnici stopnout bus do města. U vstupní brány jsem potkal jednu francouzku, která si plánovala navštívit vesnici druhý den a stavila se pro informace. Zkusil jsem ji odradit, že to nestoji za to, ale myslím, že jsem ji nepřesvěčil. Pak do mě celou cestu v autobuse hustila francouzsky že byla v Praze, jak je pěkný muzeum v Quitu, že zná Smetanu a Dvořáka - až mě překvapilo, čemu všemu jsem rozuměl. Vždycky, když jsem nasadil nechápavý výraz zvýšila hlas, začala mávat rukama a buď jsem to pochopil nebo radši odkejval, aby dala pokoj :-).

Večer jsem si spakoval věci a připravil se na odjezd druhý den do městečka Monanita. Původně jsem měl v plánu přejet rovnou do Guayaquil, ale dorazila za mnou Tanhija z Canoa, že se ke mě přidá na pár dní a Montanitu prý nesmím vynechat, tak jsem se nechal přemluvit.