Pokračování v cestě

20. 11. 2007 - Canoa, Bahía de Caraquez

Bahia de Caraquez

Dneska jsem vyrazil do nedalého většího města Bahía de Caraquez zjistit odjezdy autobusů. Zítra chci pokračovat dál, zaseknul jsem se v Canoe na jeden a půl týdne a potřebuju uz trochu změnu. Ráno jsem vyšel na kraj města stopnout autobus do San Vincente, odkud se musím pokračovat lodí přes řeku a kdyý uz byl jeden na obzoru, zastavil u mě bodrý stařík, jestli nechci svézt. Řekl jsem si proč ne, uštřím 35 centíků a procvičím španlštinu. Ze staříka se vyklubal američan v penzi a ještě byl docela slušně nahluchlý, tak jsme toho moc neprobrali. Klasické odkud jsi, jak se ti tu líbí a jak dlouho ještě budeš v Ekvádoru atd.

Expozice z muzea v Bahia

Dostal jsem pár varování, jak se člověk má mít na pozoru, protože když domorodci vycítí prachy, jdou po nich. všiml jsem si, že on to řeší pravděpodobně po americku, s pistolí proklatě nízko u pasu :-). Když jsem se ho zeptal, proč tu teda zůstává na důchod, jen se zasmál a řekl že se o sebe umí postarat a že má projetou celou Latinskou Ameriku, tak ho nemůže už nic překvapit.

Expozice z muzea v Bahia

Vysadil mě v San Vincente, kde jsem naskočil na člun pro 10 lidí - pavidelná doprava, každých 10 minut - a přeplavil řeku. Na druhém břehu jsem zašel do turistické informační kanceláře, koupil si prospekt s bližšími informacemi z dané oblasti a prohodil pár slov s tamním pracovníkem. Ten se mi hned nabídl, že jestli se nebojím jezdit na motorce, tak mě sveze na vyhlídku nad městem, kde je rozhledna ve tvaru kříže. Když jsem se ho pak nahoře ptal, co jsem dlužný, jen se zasmál a že nic nechce, že je to jeho práce, pomáhat turistům. udělal jsem pár snímků a sešel zpátky do města, kde jsem zjistil odjezdy autobusů na přístí den a po prohlídce místního muzea se vrátil pozdě opoledne zpátky do Canoa.



21. 11. 2007 - Canoa, Puerto Lopez

Ráno jsem dobalil zbytek věcí a vyrazil na cestu. Docela bych tu ještě zůstal, nechápu, jak to dělají ostatní cizinci, že mají tolik času na cestování. Třeba jedna norka, která bydlela ve stejném hostelu jako já, mi říkala, že se asi bude muset vrátit domů už v květnu a že se jí rozhodně moc nechce :-). Mimochodem cestovala sama, jako spousta dalších kluků a holek z USA, Anglie, Německa co jsem potkal. Nikdo s tím nemá problém, protože všude kam dorazí je hafo podobných lidí, tak že se nikdo nemusí cítit nějak osaměle.

V půl dvanácté jsem vyrazil z Bahía autobusem první třídy (naštěstí s rozumě nastavenou klimatizací) a po 4 hodinách dorazil do Jipijapa [hipihapa], odkud mě čekala jestě hodina a půl do Puerto Lopéz - cíle, který jsem vybral z průvodce jako další pěknou destinaci. Bohužel druhý autobus už byl klasický courák a už když sem přišel, tak byl narvaný k prasknutí. Pomocník řidiče měl asi jiná měřítka, takže mě vecpal dovnitř a během dalších 15 minut než jsme vyraili ještě dalších 10 lidí. První půlhodinu to nebylo moc pohodlná cesta, protože jsem musel stát a výška autobusu byla neco kolem 170 cm, takže jsem byl ohnutý pod stropem a připadal si jak Guliver mezi liliputama. Pak naštěstí chlapík vedle mě vystupoval, tak jsem mohl zasednout.

Po příjezdu do Puerto Lopez na mě trochu dolehla chmura, protože to na první pohled byla příšerná díra. Nezpevněné ulice spoře osvětlené, všude nepořádek a žádná vlídná tvář na obzoru. Ani moc turistů jsem nepotkával. Místní hodně profitují z výletů za sledováním velryb, které se sem pravidelně táhnou pářit, ale momentálně je 2 měsíce po sezóně, tak je to tu dost mrtvé. Když nejsou velryby, tak se dají dělat výlety do okolní rezervace, naplánoval jsem si teda na další den celdenní výlet na Isla de Plata.