Poslední zpráva

5. 12. 2007 - Banos, Quito

Původně jsem plánoval přejet rovnou z Banos do městečka Otavalo (asi 80 km severně od Quita), kde jsou nejbohatší trhy a kam jezdí všichni gringové nakupovat suvenýry. Ale autobus odjížděl ve č hodiny ráno - takže lenost zvítězila a když jsem se dostal na nádraží v 6:45, naskočil jsem do právě odjíždějícího autobusu do Quita a trhy odložil na další den.

Po příjezdu jsem našel celkem pěkný hotel ve starém městě za 7 doláčů na noc, ubytoval se a udělal poznávací procházku po městě, která mě úplně odrovnala, takže jsem v šest večer zalehl a usnul. Quito leží v nadmořské výšce 2850 metrů a moje netrénované tělo zapracovalo přesně podle přířučky - každý vystupaný schod v hostelu jsem cítil jako celé jedno patro, bolela mě hlava a celkově mi bylo mizerně. Ze spaní mě probouzel každou půlhodinu hluk na ulici, kolem pravidelně projížděl autobus s rozjuchanými místňáky i turisty a hlatisou kapelou na střeše. První týden v prosinci totiž slaví Quito nezávislost (rok 1534) a největší veselí bývá právě kolem 6. prosince.

6. 12. 2007 - Quito, Otavalo

Druhý den brzy ráno, už trochu aklimatizovaný, jsem vyrazil na autobusové nádraží a koupil si lístek do Otavala. Trochu mě zarazilo, že jsem byl v autobuse sám, když jsme vyjížděli, ale už jsem si zvykl, že většina cestujících naskakuje až za nádražím, aby nemuseli platit "vstupné" na nástupiště. Pokud si chce člověk zajistit jednak místo k sezení a pevnou cenu (občas mi přijde, že mě výberčí v autobuse natahují, protože nevím, kolik mám platit), tak si může koupit lístek na nádraží, ale musí zaplatit 10 centů (v Quitu 20 centů) za vstup na nástupiště.

Když ale ani za nádražím nenastoupil skoro nikdo, bylo mi jasný, že cesta nebude úplně nejrychlejší. Autobusy se snaží jezdit vždy s co nejvíce cestujícími, takže jsme jeli šnečím tempem, na každé křižovatce vyběhl pomocník řidiče a naháněl kolemjdoucí do autobusu. Díky tomu, jsme za hodinu a čtvrt opouštěli Quito a další dvě hodiny cesty nás teprve čekalo. Do Otavala jsme tak dorazili před polednem.

Když jsem našel tržiště, bylo poloprázdné od turistů (většinou přijížději v sobotu, kdy je nejbohatší), ale trhovců byly mraky, všude spousty barevných hadříků, panamáky (bílé klobouky - po banánech nevýznamější vývozní artikl), produkty z lamí vlny a měl jsem tak aspoň dost prostoru na hadání se o cenu a smlouvání o každý dolar. Když jsem nakonec utratil všechno co jsem měl při sobě, tak mi stejně připadlo, že mě natáhli a že jsem mohl nakoupit výhodněji.

Zpátky do Quita jsme dorazili asi o půl hodiny dřív, protože cestou nebyla nouze o pasažéry, prošel jsem zase další části města a pořád ještě zlomený nadmořskou výškou odpadl docela brzo do postele.

7. 12. 2007 - Quito, El Mitad del Mundo (střed Světa)

V pátek ráno jsem se už komplet sbalil, a dopoledne vyrazil znovu k rovníku - k monumentu vystavěném asi 20 km severně od Quita. Autobus mě vysadil před vstupem do parku, kde se nachází asi 20 metrů vysoký monument, vystavěný na počest nějakého francouze, který tu naměřil rovník. Trochu mě odrazovalo, že vstupné stálo 2 dolary a to bylo jen pro přístup k monumentu, dál se muselo platit další za vstup dovnitř do monumentu, další za vstup do vedle stojícího planetaria a další do muzea. Ždímali tu turisty na každém kroku a celé to vypadalo jako jedna velká pouťová atrakce. Nic víc jsem nezaplatil, udělal si snímek monumentu hrdě hlásající, že je přímo na rovníku a odešel. Pravda je taková, že francouzi se spletli v měření asi o 240 metrů, ale budiž jim omluvou, že neměli k dispozici GPSku, tak to nebyla až taková odchylka.

Mimo park, na skutečné linii bylo umístěno mnohem zajímavější maličké muzeum Solar Inti Ňan, kde ze mě sice vytáhli další 3 dolary, ale když jsem odcházel, tak jsem rozhodně nelitoval. Průvodce se mě ujal ještě s jedním párem z USA a dostali jsme podrobný výklad o neobvyklostech, které se zde vyskytují. Dostalo se nám praktických ukázek, jak působí Corriolisovy síly na rovníky a jak 2 metry od něj na severní a na jižní polokouli - vypouštěl malá lavor s vodou a skutečně na severní polokouli se stáčela voda doleva a na jižní doprava, zatímco přesně na rovníku tekla přímo dolů. Zkusili jsme si, že je jednodušší postavit vajíčko na hlavičku hřebíku na rovníku, kde na žloutek uvnitř nepůsobí opět Corriolisovy síly a pár dalších fíglů, jako že je obtížnějží udržet rovnováhu při chůzi po rovníku apod.

Mimo rovníkové atrakce jsme měli možnost nahlédnout do původního obydlí místních indiánů, dostali výklad jak válečníci vyráběly zvrklé hlavy svých poražených nepřátel, jaká všechna havěť se toulá po Amazonii, zkusili si "zastřílet" foukačkou, kterou loví indiáni opice. Prostě tenhle výlet stál za to a pokud někdo zamíří do Ekvádoru, myslím, že bych mu nedoporučil jít k hlavnímu monumentu, ale nevidět toto muzeum by byla velká chyba.

8. 12. 2007 - Quito

V sobotu navečeru odlétám, tak jsem dopoledne vyrazil na letiště, že si uložím velký bágl do úschovny a vrátím se do města utratit poslední dolary před odletem. Místní letiště ale žádnou úschovnu zavazedel nemá, tak jsem nechal batoh v telefonní společnosti Andatel za 3 doláče (doufám že tam bude i se vším obsahem až se vrátím). Prošel jsem pak ve městě pár dalších obchodů s místníma cetkama a tržíště, abych zjistil, že co jsem viděl v Otavalu, měli i tady v Quitu a mnohdy levnější. Ještě mě čeká poslední oběd a vyráčím na letiště. Měl jsem v plánu okusit ekvádorskou specialitu cuy (morče), ale nějak nemůžu narazit na žádnou restauraci, kde by je měli, škoda.

Koupele pro masochisty

1. 12. 2007 - Vilcabamba, Catamayo

V sobotu odpoledne jsme přejeli do nedalekého městečka Catamayo 30 km od Loja (asi 60 od Vilcabamba), které není ničím zajímavé, jen se tam nachází letiště a vzhledem k tomu, že jsme sehnali letenku jen na 7:30 ráno a museli být na letišti s hodinovým předstihem, tak jsme nemuseli druhý den ráno vstávat moc brzo a platit za drahého taxíka z Vilcabamby.

Zkusili jsme místní specialitu cecina, kterou prodávali na každém rohu (a nic jiného obvykla ani nenabízeli). Je to flákota vepřového masa, jedna světlejší a jedna tmavší (ta je prý předtím vysušená na slunci) pečená na ohni a servírovaná s přílohou, co vypadá jako bílé válečky a měla by být z brambor. Nebylo to špatné, ale kdybych měl na výběr, zvolil bych podruhé něco jiného. Někde se jako maso údajně používá i kozí nebo koňské, ale v restauraci nás ujišťovali, že my jíme vepřové, ačkoliv Tanja jim moc nevěřila a tvrdila, že tmavší flákota na vepřové nevypadá. :-)

2. 12. 2007 - Catamayo, Quito, Baňos

V neděli brzo ráno jsme se zpakovali a vyrazili na letiště, let měl trvat hodinu, ale nad Quitem bylo špatné počasí, tak jsme nějakou dobu kroužili a čekali, jestli nás půstí nebo budem muset letět někam jinam. To už by bylo podruhé, co bych nedoletěl do Quita. Naštěstí nám nakonec povolili přistání, uvítalo nás studené a deštivé počasí. Přejeli jsme městskou dopravou na autobusové nádraží na jihu města Tanja pokračovala zpátky domů do Canoa a já do Baňos.

Když jsem si kupoval lístek, chlapík mi naškrábal lístek, že nebylo k přečtení místo dojezdu. Ale dovedl mě k autobusu a ať jsem v klidu, že za 30 minut odjíždí. Asi za 15 minut měl ale nějaký dědula sebral velký bágl a utíkal s ním k jinému autobusu a chlapík co mi prodal lístek na mě pokřikoval, že můžu jet dřív a nečekat další čtvrthodinu. Nastoupil jsem teda, trochu mě znejistilo, že na předním okně autobusu byla cílová zastávka Ambato, ale i pomocník v autobuse, co mi kontroloval lístek říkal, že za 5 hodin jsme v Baňos, tak jsem to dál neřešil. Zkontroloval jsem, že Ambato je po cestě a je to větší město.

Když jsme dojeli do Ambata, celý autobus se vylidnil, zůstal jsem jen já a nějaká babka, co taky jela do Baňos, pomocník řidiče nám vrátil 50 centů a vysadil nás na ulici, ať jedeme dalším autobusem, že oni dál nepokračují, protože se dvouma cestujícíma se jim to nevyplatí. Tak jsem nakonec stejně počkal na autobus, kterým jsem původně měl jet a než dorazil, tak mě babka vyzpovídala odkud jsem, jestli jsem svobodný, co rodina apod. Zachvíli dorazil náš autobus a dorazil jsem konečně do Baňos.

Baňos je lázeňské městečko uzavřené uprostřed hor, nachází se tu horký pramen s minerály ohřívaný nedalekým vulkánem, spousta agentur nabízí výlety po okolí, do jungle, sjíždění divoké řeky v raftu, kanyoning, bungee jumping a další. Jak jsem se ubytoval, prošel jsem město (je maličké, všude se dá dojít pohodlně pěšky) a večer zašel do lázně La Virgen. Jsou tam 3 bazény, jeden s ledovou vodou, druhý s příjemně teplou a třetí s horkou (43 stupnů). Nejdřív jsem si vegetoval v teplém a pak zkusil střídačku vařící - ledový - vařící - ledový. Je to jako sauna a moc příjemný, ačkoliv trochu masochistický, zážitek. Odpočatý jsem se vrátil do hostelu a zaplatil si noční výlet na sledování erupce nedalekého vulkánu v sousední cestovní kanceláři.

Slibovali podívanou na chrlení lávy, ale byl docela podfuk. Dovezli nás asi 5 km od vulkánu na vyhlídku nad město a zrovna jsme měli štěstí, že vulkán zasoptil. Ale z té vzdálenosti to bylo jen jako malý červený flíček ve tmě. Tak jsme si aspoň prohlídli nasvícené město a vrátili se zpátky. Druhá skupina, co přiljela asi 5 minut po nás neviděla ani ten červený flíček.

3. 12. 2007 - Baňos

Druhý den ráno jsem si půjčil kolo a vyrazil na projížďku k 65 km vzdálenému městu Puyo. Baňos leží v nadmořské výšce 1800 metrů a Puyo 950 metrů, takže to měla být nenáročná jízda většinou s kopce, navíc lemovaná spoustou vodopádů. Pravda byla někde uprostřed, sjezdy byly, ale taky se muselo párkrát vyšlápnout nějaký kopeček. Ale cesta to byla moc pěkná s nádhernými výhledy, asi na 18. kilometru byl úžasný Ďáblův vodopád. Ale čím víc jsem se blížil k Puyo, tím víc přibývalo stoupání, takže asi na 45. kilometru, když mi dolšla voda, síly i chuť pokračovat, stopnul jsem právě projíždějící autobus a vrátil se zpátky. U Ďáblova vodopádu jsem poobědval s nějakým amíkem, s kterým jsem pak chvíli jel a plánovali jsme, že dojedem určite až do konce, ale cestou se mi ztratil za zády a ani jsem ho nezahlídnul, když jsem jel busem, tak to možná vzdal taky.

Večer jsem zase zašel do lázní, zregeneroval tělo na horko-ledových koupelích a vyšlápnul si na noční vyhlídku nad město k soše svaté pany Anny, který je patronkou města a horkého pramene. Byl to docela náročný výšlap (aspoň pro mě, lenocha) a jak jsem se vrátil do hostelu, okamžitě jsem odpadl. Ráno jsem se moc nevyspal, měl totiž docela zajímavý budíček. Baňos slaví výročí založení 16. prosince a místní školáci pod vedením učitelů se připravují na oslavu - každé ráno průvod asi 50 dětí bubnují a trénují pochody. A protože jsou to děti, tak řežou do bubnů jako vzteklí. :-).

4. 12. 2007 - Baňos

Dnešek jsem si naplánoval jako odpočinkový den, ráno jsem vyrazil na další kopec v okolí s vyhlídkou na vulkán. Je ale oblačno, tak není vidět jestli chrlí kouř nebo ne. Odpoledne vyrazím do dalších bazénů zaplavat si a prohřát se v horké lázni a možná si půjčím čtyřkolku, které tu nabízejí na každém rohu na projížďku po okolí. Jen za ní chtěji 10 babek za hodinu, tak asi moc daleko nedojedu. Zítra brzo ráno se chci přejet do Otavala, městečka prslaveného bohatými trhy - největší jsou sice každou sobotu, ale doufám, že i ve středu bude na co koukat.

Poprvé v sedle

29. 11. 2007 - Cuenca, Loja, Vilcabamba

Ve čtvrtek jsme se spakovali z Cuency a kolem poledne vyrazili zas o kus dál. Naplánoval jsem si 2 - 3 dny ve Vilcabamba, vesničky přezdívané jako údolí starých lidí. Místní podnebí, voda a životní styl prý pravděpodobně dopomohl k tomu, že tady žijí nejstarší lidé v celém Ekvádoru a dokonce i snad na celém světě. Údajně není žídnou zvláštností, když se tu lidé dožívají 100 let, spousta se prý dožila i 120 a nejstarší člověk snad až 135 let.

"Rožnění" prasete

Cesta do Lojy, transitního města, trvala necelých 5 hodin a za zmínku stojí asi jen jedna zastávka, kterou udělal řidič s pomocníkem ve chvíli, když viděl v jedné vesnici prase na rožni v restauraci u silnice. Místní rožnění prasete je ale trochu zvláštní v tom, že prase se netočilo na stálém ohni, ale nějaká babka ho opalovala autogenem a odkrajovala spálené (uvařené) maso povrchu. Většina lidí z autobusu vystoupila a objednávala si, řidič na mě mrkal, ať to jdu taky zkusit, ale udělal jsem si jenom snímek a radši neriskoval :-).

30. 11. 2007 - Vilcabamba

Vilcabamba z koňského sedla

Na pátek jsme si naplánovali výlet po okolí a vzhledem k tomu, že prý není problém si najmout projížku na koni, neváhal jsem ani minutu a šel do toho. Odpolední výlet stál 15 dolarů a zážitek to byl nezapomenutelný. Vilcabamba je vesnička uzavřená kolem dokola v horách a průvodce námnabídnul, že na půl dne stojí za to vyrazit k nedalekému vodopádu. Zaškolil mě, jak se na koni zatáčí, brzdí a přidává plyn a vyrazili jsme. Dostal jsem vcelku klidnou (a línou) kobyku, která mi hned ze začátku ukázala, že se nemusím ničeho bát - když jsme nasedli ve vesnici, projela těsně kolem nás sanitka se zapnutou sirénou a nijak jí to nevyplašilo.

Vilcabamba z koňského sedla

Vyrazili jsme tedy z vesnice a zamířili do kopců. Všechny kopce kolem jsou vysoké kolem 3000 metrů a koně nás s vypětím všech sil vytáhli až na vrchol. Chvíli jsme šli prošlapaným korytem tak 40 cm na šířku, hlubokým tak, že jsem tahal nohy po zemi a nevěřil, že tudy můžem projít. Jindy jsme zase projížděli stejně širokou cestičkou zaříznutou do kopce, kdy po z jedné stany byl sráz 300 - 400 metrů hluboký. Koně ale byli zvyklí a bez sebemenšího zaškobrtnutí supěli vzhůru. Moje kobylka byla línější a každou chvíli zastavovala a odpočívala (ono taky táhnout s 95 kilogramy v pravé poledne není asi žádný med). Průvodce měl připomínky, že kůň je inteligentní zvíře a dokáže vycítit, koho veze a že musím být taky lenoch a přenáším to na něj :-).

Vilcabamba - okolí

Každopádně za necelou 1,5 hodinu jsme vylezli (nebo spíš se vyvezli) až do cíle, došli k nedalekému vodopádu (s ledovouvodou), odpočinuli si a vydali se nazpátek stejnou cestou. Jestli stoupání bylo adrenalinový zážitek, tak návrat to dokonale přebyl. Průvodce byl trochu nervózní, že jedeme moc pomalu, takže kde to trochu šlo nás popoháněl tak, že jel jako poslední, okřikoval koně a plácal je po zadku aby přidali - nad hlubokými srázy jsem ho bojkotoval a přitahoval uzdu, abych se neskutálel až do údolí. Když jsme pak sestoupili z kopců na cestu k vesnici, tak nás předjel a nasadil tempo, že by Váňa i se Železníkem čuměli. Samozřejmě, že naše koně se ho drželi a letěli jsme tryskem všichni. Absolutně netuším, jak to dělal, že byl pořád nehybně v sedle, ale já lítal nahoru a dolů a dopadal na tvrdý sedlo ... au, ještě ted to cítím :-).

Když jsme dojeli do vesnice, tak jsme trochu zvolnili tempo, nasadil jsem výraz, že je to vlasně těžká pohoda a na koni jsem jako doma. Ale myslím, že je jsem potkávané vesničany neoblafnul a když na mě s úsměvem mávali, tak si museli myslet, co to je za tydýta, ten připálenej gringo na koni, co skoro tahá nohy po zemi. Občas vyběhnul nějakej pes pletl se koním pod nohama a proštěkával je, ale i tentokrát naštěstí předvedli, že je jentak něco nevyplaší. Celkem trvala vyjížďka 4 hodiny, zaplatili jsme po 15 dolarech a šel jsem si rovnou vyprat smradlavé kalhoty od koňského potu. Druhý den jsem měl rozlámaná záda, naklepaný zadek a otlačený stehna od sedla, že jsem si skoro nemohl sednout, ale rozhodně to stálo za to a určitě bych si podobnou projížďku zopakoval.