Poprvé v sedle

29. 11. 2007 - Cuenca, Loja, Vilcabamba

Ve čtvrtek jsme se spakovali z Cuency a kolem poledne vyrazili zas o kus dál. Naplánoval jsem si 2 - 3 dny ve Vilcabamba, vesničky přezdívané jako údolí starých lidí. Místní podnebí, voda a životní styl prý pravděpodobně dopomohl k tomu, že tady žijí nejstarší lidé v celém Ekvádoru a dokonce i snad na celém světě. Údajně není žídnou zvláštností, když se tu lidé dožívají 100 let, spousta se prý dožila i 120 a nejstarší člověk snad až 135 let.

"Rožnění" prasete

Cesta do Lojy, transitního města, trvala necelých 5 hodin a za zmínku stojí asi jen jedna zastávka, kterou udělal řidič s pomocníkem ve chvíli, když viděl v jedné vesnici prase na rožni v restauraci u silnice. Místní rožnění prasete je ale trochu zvláštní v tom, že prase se netočilo na stálém ohni, ale nějaká babka ho opalovala autogenem a odkrajovala spálené (uvařené) maso povrchu. Většina lidí z autobusu vystoupila a objednávala si, řidič na mě mrkal, ať to jdu taky zkusit, ale udělal jsem si jenom snímek a radši neriskoval :-).

30. 11. 2007 - Vilcabamba

Vilcabamba z koňského sedla

Na pátek jsme si naplánovali výlet po okolí a vzhledem k tomu, že prý není problém si najmout projížku na koni, neváhal jsem ani minutu a šel do toho. Odpolední výlet stál 15 dolarů a zážitek to byl nezapomenutelný. Vilcabamba je vesnička uzavřená kolem dokola v horách a průvodce námnabídnul, že na půl dne stojí za to vyrazit k nedalekému vodopádu. Zaškolil mě, jak se na koni zatáčí, brzdí a přidává plyn a vyrazili jsme. Dostal jsem vcelku klidnou (a línou) kobyku, která mi hned ze začátku ukázala, že se nemusím ničeho bát - když jsme nasedli ve vesnici, projela těsně kolem nás sanitka se zapnutou sirénou a nijak jí to nevyplašilo.

Vilcabamba z koňského sedla

Vyrazili jsme tedy z vesnice a zamířili do kopců. Všechny kopce kolem jsou vysoké kolem 3000 metrů a koně nás s vypětím všech sil vytáhli až na vrchol. Chvíli jsme šli prošlapaným korytem tak 40 cm na šířku, hlubokým tak, že jsem tahal nohy po zemi a nevěřil, že tudy můžem projít. Jindy jsme zase projížděli stejně širokou cestičkou zaříznutou do kopce, kdy po z jedné stany byl sráz 300 - 400 metrů hluboký. Koně ale byli zvyklí a bez sebemenšího zaškobrtnutí supěli vzhůru. Moje kobylka byla línější a každou chvíli zastavovala a odpočívala (ono taky táhnout s 95 kilogramy v pravé poledne není asi žádný med). Průvodce měl připomínky, že kůň je inteligentní zvíře a dokáže vycítit, koho veze a že musím být taky lenoch a přenáším to na něj :-).

Vilcabamba - okolí

Každopádně za necelou 1,5 hodinu jsme vylezli (nebo spíš se vyvezli) až do cíle, došli k nedalekému vodopádu (s ledovouvodou), odpočinuli si a vydali se nazpátek stejnou cestou. Jestli stoupání bylo adrenalinový zážitek, tak návrat to dokonale přebyl. Průvodce byl trochu nervózní, že jedeme moc pomalu, takže kde to trochu šlo nás popoháněl tak, že jel jako poslední, okřikoval koně a plácal je po zadku aby přidali - nad hlubokými srázy jsem ho bojkotoval a přitahoval uzdu, abych se neskutálel až do údolí. Když jsme pak sestoupili z kopců na cestu k vesnici, tak nás předjel a nasadil tempo, že by Váňa i se Železníkem čuměli. Samozřejmě, že naše koně se ho drželi a letěli jsme tryskem všichni. Absolutně netuším, jak to dělal, že byl pořád nehybně v sedle, ale já lítal nahoru a dolů a dopadal na tvrdý sedlo ... au, ještě ted to cítím :-).

Když jsme dojeli do vesnice, tak jsme trochu zvolnili tempo, nasadil jsem výraz, že je to vlasně těžká pohoda a na koni jsem jako doma. Ale myslím, že je jsem potkávané vesničany neoblafnul a když na mě s úsměvem mávali, tak si museli myslet, co to je za tydýta, ten připálenej gringo na koni, co skoro tahá nohy po zemi. Občas vyběhnul nějakej pes pletl se koním pod nohama a proštěkával je, ale i tentokrát naštěstí předvedli, že je jentak něco nevyplaší. Celkem trvala vyjížďka 4 hodiny, zaplatili jsme po 15 dolarech a šel jsem si rovnou vyprat smradlavé kalhoty od koňského potu. Druhý den jsem měl rozlámaná záda, naklepaný zadek a otlačený stehna od sedla, že jsem si skoro nemohl sednout, ale rozhodně to stálo za to a určitě bych si podobnou projížďku zopakoval.