Poslední zpráva

5. 12. 2007 - Banos, Quito

Původně jsem plánoval přejet rovnou z Banos do městečka Otavalo (asi 80 km severně od Quita), kde jsou nejbohatší trhy a kam jezdí všichni gringové nakupovat suvenýry. Ale autobus odjížděl ve č hodiny ráno - takže lenost zvítězila a když jsem se dostal na nádraží v 6:45, naskočil jsem do právě odjíždějícího autobusu do Quita a trhy odložil na další den.

Po příjezdu jsem našel celkem pěkný hotel ve starém městě za 7 doláčů na noc, ubytoval se a udělal poznávací procházku po městě, která mě úplně odrovnala, takže jsem v šest večer zalehl a usnul. Quito leží v nadmořské výšce 2850 metrů a moje netrénované tělo zapracovalo přesně podle přířučky - každý vystupaný schod v hostelu jsem cítil jako celé jedno patro, bolela mě hlava a celkově mi bylo mizerně. Ze spaní mě probouzel každou půlhodinu hluk na ulici, kolem pravidelně projížděl autobus s rozjuchanými místňáky i turisty a hlatisou kapelou na střeše. První týden v prosinci totiž slaví Quito nezávislost (rok 1534) a největší veselí bývá právě kolem 6. prosince.

6. 12. 2007 - Quito, Otavalo

Druhý den brzy ráno, už trochu aklimatizovaný, jsem vyrazil na autobusové nádraží a koupil si lístek do Otavala. Trochu mě zarazilo, že jsem byl v autobuse sám, když jsme vyjížděli, ale už jsem si zvykl, že většina cestujících naskakuje až za nádražím, aby nemuseli platit "vstupné" na nástupiště. Pokud si chce člověk zajistit jednak místo k sezení a pevnou cenu (občas mi přijde, že mě výberčí v autobuse natahují, protože nevím, kolik mám platit), tak si může koupit lístek na nádraží, ale musí zaplatit 10 centů (v Quitu 20 centů) za vstup na nástupiště.

Když ale ani za nádražím nenastoupil skoro nikdo, bylo mi jasný, že cesta nebude úplně nejrychlejší. Autobusy se snaží jezdit vždy s co nejvíce cestujícími, takže jsme jeli šnečím tempem, na každé křižovatce vyběhl pomocník řidiče a naháněl kolemjdoucí do autobusu. Díky tomu, jsme za hodinu a čtvrt opouštěli Quito a další dvě hodiny cesty nás teprve čekalo. Do Otavala jsme tak dorazili před polednem.

Když jsem našel tržiště, bylo poloprázdné od turistů (většinou přijížději v sobotu, kdy je nejbohatší), ale trhovců byly mraky, všude spousty barevných hadříků, panamáky (bílé klobouky - po banánech nevýznamější vývozní artikl), produkty z lamí vlny a měl jsem tak aspoň dost prostoru na hadání se o cenu a smlouvání o každý dolar. Když jsem nakonec utratil všechno co jsem měl při sobě, tak mi stejně připadlo, že mě natáhli a že jsem mohl nakoupit výhodněji.

Zpátky do Quita jsme dorazili asi o půl hodiny dřív, protože cestou nebyla nouze o pasažéry, prošel jsem zase další části města a pořád ještě zlomený nadmořskou výškou odpadl docela brzo do postele.

7. 12. 2007 - Quito, El Mitad del Mundo (střed Světa)

V pátek ráno jsem se už komplet sbalil, a dopoledne vyrazil znovu k rovníku - k monumentu vystavěném asi 20 km severně od Quita. Autobus mě vysadil před vstupem do parku, kde se nachází asi 20 metrů vysoký monument, vystavěný na počest nějakého francouze, který tu naměřil rovník. Trochu mě odrazovalo, že vstupné stálo 2 dolary a to bylo jen pro přístup k monumentu, dál se muselo platit další za vstup dovnitř do monumentu, další za vstup do vedle stojícího planetaria a další do muzea. Ždímali tu turisty na každém kroku a celé to vypadalo jako jedna velká pouťová atrakce. Nic víc jsem nezaplatil, udělal si snímek monumentu hrdě hlásající, že je přímo na rovníku a odešel. Pravda je taková, že francouzi se spletli v měření asi o 240 metrů, ale budiž jim omluvou, že neměli k dispozici GPSku, tak to nebyla až taková odchylka.

Mimo park, na skutečné linii bylo umístěno mnohem zajímavější maličké muzeum Solar Inti Ňan, kde ze mě sice vytáhli další 3 dolary, ale když jsem odcházel, tak jsem rozhodně nelitoval. Průvodce se mě ujal ještě s jedním párem z USA a dostali jsme podrobný výklad o neobvyklostech, které se zde vyskytují. Dostalo se nám praktických ukázek, jak působí Corriolisovy síly na rovníky a jak 2 metry od něj na severní a na jižní polokouli - vypouštěl malá lavor s vodou a skutečně na severní polokouli se stáčela voda doleva a na jižní doprava, zatímco přesně na rovníku tekla přímo dolů. Zkusili jsme si, že je jednodušší postavit vajíčko na hlavičku hřebíku na rovníku, kde na žloutek uvnitř nepůsobí opět Corriolisovy síly a pár dalších fíglů, jako že je obtížnějží udržet rovnováhu při chůzi po rovníku apod.

Mimo rovníkové atrakce jsme měli možnost nahlédnout do původního obydlí místních indiánů, dostali výklad jak válečníci vyráběly zvrklé hlavy svých poražených nepřátel, jaká všechna havěť se toulá po Amazonii, zkusili si "zastřílet" foukačkou, kterou loví indiáni opice. Prostě tenhle výlet stál za to a pokud někdo zamíří do Ekvádoru, myslím, že bych mu nedoporučil jít k hlavnímu monumentu, ale nevidět toto muzeum by byla velká chyba.

8. 12. 2007 - Quito

V sobotu navečeru odlétám, tak jsem dopoledne vyrazil na letiště, že si uložím velký bágl do úschovny a vrátím se do města utratit poslední dolary před odletem. Místní letiště ale žádnou úschovnu zavazedel nemá, tak jsem nechal batoh v telefonní společnosti Andatel za 3 doláče (doufám že tam bude i se vším obsahem až se vrátím). Prošel jsem pak ve městě pár dalších obchodů s místníma cetkama a tržíště, abych zjistil, že co jsem viděl v Otavalu, měli i tady v Quitu a mnohdy levnější. Ještě mě čeká poslední oběd a vyráčím na letiště. Měl jsem v plánu okusit ekvádorskou specialitu cuy (morče), ale nějak nemůžu narazit na žádnou restauraci, kde by je měli, škoda.