5. 12. 2007 - Banos, Quito
Původně jsem plánoval přejet rovnou z Banos do městečka Otavalo (asi 80 km severně od Quita), kde jsou nejbohatší trhy a kam jezdí všichni gringové nakupovat suvenýry. Ale autobus odjížděl ve č hodiny ráno - takže lenost zvítězila a když jsem se dostal na nádraží v 6:45, naskočil jsem do právě odjíždějícího autobusu do Quita a trhy odložil na další den.
Po příjezdu jsem našel celkem pěkný hotel ve starém městě za 7 doláčů na noc, ubytoval se a udělal poznávací procházku po městě, která mě úplně odrovnala, takže jsem v šest večer zalehl a usnul. Quito leží v nadmořské výšce 2850 metrů a moje netrénované tělo zapracovalo přesně podle přířučky - každý vystupaný schod v hostelu jsem cítil jako celé jedno patro, bolela mě hlava a celkově mi bylo mizerně. Ze spaní mě probouzel každou půlhodinu hluk na ulici, kolem pravidelně projížděl autobus s rozjuchanými místňáky i turisty a hlatisou kapelou na střeše. První týden v prosinci totiž slaví Quito nezávislost (rok 1534) a největší veselí bývá právě kolem 6. prosince.
6. 12. 2007 - Quito, Otavalo
Druhý den brzy ráno, už trochu aklimatizovaný, jsem vyrazil na autobusové nádraží a koupil si lístek do Otavala. Trochu mě zarazilo, že jsem byl v autobuse sám, když jsme vyjížděli, ale už jsem si zvykl, že většina cestujících naskakuje až za nádražím, aby nemuseli platit "vstupné" na nástupiště. Pokud si chce člověk zajistit jednak místo k sezení a pevnou cenu (občas mi přijde, že mě výberčí v autobuse natahují, protože nevím, kolik mám platit), tak si může koupit lístek na nádraží, ale musí zaplatit 10 centů (v Quitu 20 centů) za vstup na nástupiště.
Když ale ani za nádražím nenastoupil skoro nikdo, bylo mi jasný, že cesta nebude úplně nejrychlejší. Autobusy se snaží jezdit vždy s co nejvíce cestujícími, takže jsme jeli šnečím tempem, na každé křižovatce vyběhl pomocník řidiče a naháněl kolemjdoucí do autobusu. Díky tomu, jsme za hodinu a čtvrt opouštěli Quito a další dvě hodiny cesty nás teprve čekalo. Do Otavala jsme tak dorazili před polednem.
Když jsem našel tržiště, bylo poloprázdné od turistů (většinou přijížději v sobotu, kdy je nejbohatší), ale trhovců byly mraky, všude spousty barevných hadříků, panamáky (bílé klobouky - po banánech nevýznamější vývozní artikl), produkty z lamí vlny a měl jsem tak aspoň dost prostoru na hadání se o cenu a smlouvání o každý dolar. Když jsem nakonec utratil všechno co jsem měl při sobě, tak mi stejně připadlo, že mě natáhli a že jsem mohl nakoupit výhodněji.
Zpátky do Quita jsme dorazili asi o půl hodiny dřív, protože cestou nebyla nouze o pasažéry, prošel jsem zase další části města a pořád ještě zlomený nadmořskou výškou odpadl docela brzo do postele.
7. 12. 2007 - Quito, El Mitad del Mundo (střed Světa)
V pátek ráno jsem se už komplet sbalil, a dopoledne vyrazil znovu k rovníku - k monumentu vystavěném asi 20 km severně od Quita. Autobus mě vysadil před vstupem do parku, kde se nachází asi 20 metrů vysoký monument, vystavěný na počest nějakého francouze, který tu naměřil rovník. Trochu mě odrazovalo, že vstupné stálo 2 dolary a to bylo jen pro přístup k monumentu, dál se muselo platit další za vstup dovnitř do monumentu, další za vstup do vedle stojícího planetaria a další do muzea. Ždímali tu turisty na každém kroku a celé to vypadalo jako jedna velká pouťová atrakce. Nic víc jsem nezaplatil, udělal si snímek monumentu hrdě hlásající, že je přímo na rovníku a odešel. Pravda je taková, že francouzi se spletli v měření asi o 240 metrů, ale budiž jim omluvou, že neměli k dispozici GPSku, tak to nebyla až taková odchylka.
Mimo park, na skutečné linii bylo umístěno mnohem zajímavější maličké muzeum Solar Inti Ňan, kde ze mě sice vytáhli další 3 dolary, ale když jsem odcházel, tak jsem rozhodně nelitoval. Průvodce se mě ujal ještě s jedním párem z USA a dostali jsme podrobný výklad o neobvyklostech, které se zde vyskytují. Dostalo se nám praktických ukázek, jak působí Corriolisovy síly na rovníky a jak 2 metry od něj na severní a na jižní polokouli - vypouštěl malá lavor s vodou a skutečně na severní polokouli se stáčela voda doleva a na jižní doprava, zatímco přesně na rovníku tekla přímo dolů. Zkusili jsme si, že je jednodušší postavit vajíčko na hlavičku hřebíku na rovníku, kde na žloutek uvnitř nepůsobí opět Corriolisovy síly a pár dalších fíglů, jako že je obtížnějží udržet rovnováhu při chůzi po rovníku apod.
Mimo rovníkové atrakce jsme měli možnost nahlédnout do původního obydlí místních indiánů, dostali výklad jak válečníci vyráběly zvrklé hlavy svých poražených nepřátel, jaká všechna havěť se toulá po Amazonii, zkusili si "zastřílet" foukačkou, kterou loví indiáni opice. Prostě tenhle výlet stál za to a pokud někdo zamíří do Ekvádoru, myslím, že bych mu nedoporučil jít k hlavnímu monumentu, ale nevidět toto muzeum by byla velká chyba.
8. 12. 2007 - Quito
V sobotu navečeru odlétám, tak jsem dopoledne vyrazil na letiště, že si uložím velký bágl do úschovny a vrátím se do města utratit poslední dolary před odletem. Místní letiště ale žádnou úschovnu zavazedel nemá, tak jsem nechal batoh v telefonní společnosti Andatel za 3 doláče (doufám že tam bude i se vším obsahem až se vrátím). Prošel jsem pak ve městě pár dalších obchodů s místníma cetkama a tržíště, abych zjistil, že co jsem viděl v Otavalu, měli i tady v Quitu a mnohdy levnější. Ještě mě čeká poslední oběd a vyráčím na letiště. Měl jsem v plánu okusit ekvádorskou specialitu cuy (morče), ale nějak nemůžu narazit na žádnou restauraci, kde by je měli, škoda.
sobota 8. prosince 2007
středa 5. prosince 2007
Koupele pro masochisty
1. 12. 2007 - Vilcabamba, Catamayo
V sobotu odpoledne jsme přejeli do nedalekého městečka Catamayo 30 km od Loja (asi 60 od Vilcabamba), které není ničím zajímavé, jen se tam nachází letiště a vzhledem k tomu, že jsme sehnali letenku jen na 7:30 ráno a museli být na letišti s hodinovým předstihem, tak jsme nemuseli druhý den ráno vstávat moc brzo a platit za drahého taxíka z Vilcabamby.
Zkusili jsme místní specialitu cecina, kterou prodávali na každém rohu (a nic jiného obvykla ani nenabízeli). Je to flákota vepřového masa, jedna světlejší a jedna tmavší (ta je prý předtím vysušená na slunci) pečená na ohni a servírovaná s přílohou, co vypadá jako bílé válečky a měla by být z brambor. Nebylo to špatné, ale kdybych měl na výběr, zvolil bych podruhé něco jiného. Někde se jako maso údajně používá i kozí nebo koňské, ale v restauraci nás ujišťovali, že my jíme vepřové, ačkoliv Tanja jim moc nevěřila a tvrdila, že tmavší flákota na vepřové nevypadá. :-)
2. 12. 2007 - Catamayo, Quito, Baňos
V neděli brzo ráno jsme se zpakovali a vyrazili na letiště, let měl trvat hodinu, ale nad Quitem bylo špatné počasí, tak jsme nějakou dobu kroužili a čekali, jestli nás půstí nebo budem muset letět někam jinam. To už by bylo podruhé, co bych nedoletěl do Quita. Naštěstí nám nakonec povolili přistání, uvítalo nás studené a deštivé počasí. Přejeli jsme městskou dopravou na autobusové nádraží na jihu města Tanja pokračovala zpátky domů do Canoa a já do Baňos.
Když jsem si kupoval lístek, chlapík mi naškrábal lístek, že nebylo k přečtení místo dojezdu. Ale dovedl mě k autobusu a ať jsem v klidu, že za 30 minut odjíždí. Asi za 15 minut měl ale nějaký dědula sebral velký bágl a utíkal s ním k jinému autobusu a chlapík co mi prodal lístek na mě pokřikoval, že můžu jet dřív a nečekat další čtvrthodinu. Nastoupil jsem teda, trochu mě znejistilo, že na předním okně autobusu byla cílová zastávka Ambato, ale i pomocník v autobuse, co mi kontroloval lístek říkal, že za 5 hodin jsme v Baňos, tak jsem to dál neřešil. Zkontroloval jsem, že Ambato je po cestě a je to větší město.
Když jsme dojeli do Ambata, celý autobus se vylidnil, zůstal jsem jen já a nějaká babka, co taky jela do Baňos, pomocník řidiče nám vrátil 50 centů a vysadil nás na ulici, ať jedeme dalším autobusem, že oni dál nepokračují, protože se dvouma cestujícíma se jim to nevyplatí. Tak jsem nakonec stejně počkal na autobus, kterým jsem původně měl jet a než dorazil, tak mě babka vyzpovídala odkud jsem, jestli jsem svobodný, co rodina apod. Zachvíli dorazil náš autobus a dorazil jsem konečně do Baňos.
Baňos je lázeňské městečko uzavřené uprostřed hor, nachází se tu horký pramen s minerály ohřívaný nedalekým vulkánem, spousta agentur nabízí výlety po okolí, do jungle, sjíždění divoké řeky v raftu, kanyoning, bungee jumping a další. Jak jsem se ubytoval, prošel jsem město (je maličké, všude se dá dojít pohodlně pěšky) a večer zašel do lázně La Virgen. Jsou tam 3 bazény, jeden s ledovou vodou, druhý s příjemně teplou a třetí s horkou (43 stupnů). Nejdřív jsem si vegetoval v teplém a pak zkusil střídačku vařící - ledový - vařící - ledový. Je to jako sauna a moc příjemný, ačkoliv trochu masochistický, zážitek. Odpočatý jsem se vrátil do hostelu a zaplatil si noční výlet na sledování erupce nedalekého vulkánu v sousední cestovní kanceláři.
Slibovali podívanou na chrlení lávy, ale byl docela podfuk. Dovezli nás asi 5 km od vulkánu na vyhlídku nad město a zrovna jsme měli štěstí, že vulkán zasoptil. Ale z té vzdálenosti to bylo jen jako malý červený flíček ve tmě. Tak jsme si aspoň prohlídli nasvícené město a vrátili se zpátky. Druhá skupina, co přiljela asi 5 minut po nás neviděla ani ten červený flíček.
3. 12. 2007 - Baňos
Druhý den ráno jsem si půjčil kolo a vyrazil na projížďku k 65 km vzdálenému městu Puyo. Baňos leží v nadmořské výšce 1800 metrů a Puyo 950 metrů, takže to měla být nenáročná jízda většinou s kopce, navíc lemovaná spoustou vodopádů. Pravda byla někde uprostřed, sjezdy byly, ale taky se muselo párkrát vyšlápnout nějaký kopeček. Ale cesta to byla moc pěkná s nádhernými výhledy, asi na 18. kilometru byl úžasný Ďáblův vodopád. Ale čím víc jsem se blížil k Puyo, tím víc přibývalo stoupání, takže asi na 45. kilometru, když mi dolšla voda, síly i chuť pokračovat, stopnul jsem právě projíždějící autobus a vrátil se zpátky. U Ďáblova vodopádu jsem poobědval s nějakým amíkem, s kterým jsem pak chvíli jel a plánovali jsme, že dojedem určite až do konce, ale cestou se mi ztratil za zády a ani jsem ho nezahlídnul, když jsem jel busem, tak to možná vzdal taky.
Večer jsem zase zašel do lázní, zregeneroval tělo na horko-ledových koupelích a vyšlápnul si na noční vyhlídku nad město k soše svaté pany Anny, který je patronkou města a horkého pramene. Byl to docela náročný výšlap (aspoň pro mě, lenocha) a jak jsem se vrátil do hostelu, okamžitě jsem odpadl. Ráno jsem se moc nevyspal, měl totiž docela zajímavý budíček. Baňos slaví výročí založení 16. prosince a místní školáci pod vedením učitelů se připravují na oslavu - každé ráno průvod asi 50 dětí bubnují a trénují pochody. A protože jsou to děti, tak řežou do bubnů jako vzteklí. :-).
4. 12. 2007 - Baňos
Dnešek jsem si naplánoval jako odpočinkový den, ráno jsem vyrazil na další kopec v okolí s vyhlídkou na vulkán. Je ale oblačno, tak není vidět jestli chrlí kouř nebo ne. Odpoledne vyrazím do dalších bazénů zaplavat si a prohřát se v horké lázni a možná si půjčím čtyřkolku, které tu nabízejí na každém rohu na projížďku po okolí. Jen za ní chtěji 10 babek za hodinu, tak asi moc daleko nedojedu. Zítra brzo ráno se chci přejet do Otavala, městečka prslaveného bohatými trhy - největší jsou sice každou sobotu, ale doufám, že i ve středu bude na co koukat.
V sobotu odpoledne jsme přejeli do nedalekého městečka Catamayo 30 km od Loja (asi 60 od Vilcabamba), které není ničím zajímavé, jen se tam nachází letiště a vzhledem k tomu, že jsme sehnali letenku jen na 7:30 ráno a museli být na letišti s hodinovým předstihem, tak jsme nemuseli druhý den ráno vstávat moc brzo a platit za drahého taxíka z Vilcabamby.
Zkusili jsme místní specialitu cecina, kterou prodávali na každém rohu (a nic jiného obvykla ani nenabízeli). Je to flákota vepřového masa, jedna světlejší a jedna tmavší (ta je prý předtím vysušená na slunci) pečená na ohni a servírovaná s přílohou, co vypadá jako bílé válečky a měla by být z brambor. Nebylo to špatné, ale kdybych měl na výběr, zvolil bych podruhé něco jiného. Někde se jako maso údajně používá i kozí nebo koňské, ale v restauraci nás ujišťovali, že my jíme vepřové, ačkoliv Tanja jim moc nevěřila a tvrdila, že tmavší flákota na vepřové nevypadá. :-)
2. 12. 2007 - Catamayo, Quito, Baňos
V neděli brzo ráno jsme se zpakovali a vyrazili na letiště, let měl trvat hodinu, ale nad Quitem bylo špatné počasí, tak jsme nějakou dobu kroužili a čekali, jestli nás půstí nebo budem muset letět někam jinam. To už by bylo podruhé, co bych nedoletěl do Quita. Naštěstí nám nakonec povolili přistání, uvítalo nás studené a deštivé počasí. Přejeli jsme městskou dopravou na autobusové nádraží na jihu města Tanja pokračovala zpátky domů do Canoa a já do Baňos.
Když jsem si kupoval lístek, chlapík mi naškrábal lístek, že nebylo k přečtení místo dojezdu. Ale dovedl mě k autobusu a ať jsem v klidu, že za 30 minut odjíždí. Asi za 15 minut měl ale nějaký dědula sebral velký bágl a utíkal s ním k jinému autobusu a chlapík co mi prodal lístek na mě pokřikoval, že můžu jet dřív a nečekat další čtvrthodinu. Nastoupil jsem teda, trochu mě znejistilo, že na předním okně autobusu byla cílová zastávka Ambato, ale i pomocník v autobuse, co mi kontroloval lístek říkal, že za 5 hodin jsme v Baňos, tak jsem to dál neřešil. Zkontroloval jsem, že Ambato je po cestě a je to větší město.
Když jsme dojeli do Ambata, celý autobus se vylidnil, zůstal jsem jen já a nějaká babka, co taky jela do Baňos, pomocník řidiče nám vrátil 50 centů a vysadil nás na ulici, ať jedeme dalším autobusem, že oni dál nepokračují, protože se dvouma cestujícíma se jim to nevyplatí. Tak jsem nakonec stejně počkal na autobus, kterým jsem původně měl jet a než dorazil, tak mě babka vyzpovídala odkud jsem, jestli jsem svobodný, co rodina apod. Zachvíli dorazil náš autobus a dorazil jsem konečně do Baňos.
Slibovali podívanou na chrlení lávy, ale byl docela podfuk. Dovezli nás asi 5 km od vulkánu na vyhlídku nad město a zrovna jsme měli štěstí, že vulkán zasoptil. Ale z té vzdálenosti to bylo jen jako malý červený flíček ve tmě. Tak jsme si aspoň prohlídli nasvícené město a vrátili se zpátky. Druhá skupina, co přiljela asi 5 minut po nás neviděla ani ten červený flíček.
3. 12. 2007 - Baňos
4. 12. 2007 - Baňos
sobota 1. prosince 2007
Poprvé v sedle
29. 11. 2007 - Cuenca, Loja, Vilcabamba
Ve čtvrtek jsme se spakovali z Cuency a kolem poledne vyrazili zas o kus dál. Naplánoval jsem si 2 - 3 dny ve Vilcabamba, vesničky přezdívané jako údolí starých lidí. Místní podnebí, voda a životní styl prý pravděpodobně dopomohl k tomu, že tady žijí nejstarší lidé v celém Ekvádoru a dokonce i snad na celém světě. Údajně není žídnou zvláštností, když se tu lidé dožívají 100 let, spousta se prý dožila i 120 a nejstarší člověk snad až 135 let.
Cesta do Lojy, transitního města, trvala necelých 5 hodin a za zmínku stojí asi jen jedna zastávka, kterou udělal řidič s pomocníkem ve chvíli, když viděl v jedné vesnici prase na rožni v restauraci u silnice. Místní rožnění prasete je ale trochu zvláštní v tom, že prase se netočilo na stálém ohni, ale nějaká babka ho opalovala autogenem a odkrajovala spálené (uvařené) maso povrchu. Většina lidí z autobusu vystoupila a objednávala si, řidič na mě mrkal, ať to jdu taky zkusit, ale udělal jsem si jenom snímek a radši neriskoval :-).
30. 11. 2007 - Vilcabamba
Na pátek jsme si naplánovali výlet po okolí a vzhledem k tomu, že prý není problém si najmout projížku na koni, neváhal jsem ani minutu a šel do toho. Odpolední výlet stál 15 dolarů a zážitek to byl nezapomenutelný. Vilcabamba je vesnička uzavřená kolem dokola v horách a průvodce námnabídnul, že na půl dne stojí za to vyrazit k nedalekému vodopádu. Zaškolil mě, jak se na koni zatáčí, brzdí a přidává plyn a vyrazili jsme. Dostal jsem vcelku klidnou (a línou) kobyku, která mi hned ze začátku ukázala, že se nemusím ničeho bát - když jsme nasedli ve vesnici, projela těsně kolem nás sanitka se zapnutou sirénou a nijak jí to nevyplašilo.
Vyrazili jsme tedy z vesnice a zamířili do kopců. Všechny kopce kolem jsou vysoké kolem 3000 metrů a koně nás s vypětím všech sil vytáhli až na vrchol. Chvíli jsme šli prošlapaným korytem tak 40 cm na šířku, hlubokým tak, že jsem tahal nohy po zemi a nevěřil, že tudy můžem projít. Jindy jsme zase projížděli stejně širokou cestičkou zaříznutou do kopce, kdy po z jedné stany byl sráz 300 - 400 metrů hluboký. Koně ale byli zvyklí a bez sebemenšího zaškobrtnutí supěli vzhůru. Moje kobylka byla línější a každou chvíli zastavovala a odpočívala (ono taky táhnout s 95 kilogramy v pravé poledne není asi žádný med). Průvodce měl připomínky, že kůň je inteligentní zvíře a dokáže vycítit, koho veze a že musím být taky lenoch a přenáším to na něj :-).
Každopádně za necelou 1,5 hodinu jsme vylezli (nebo spíš se vyvezli) až do cíle, došli k nedalekému vodopádu (s ledovouvodou), odpočinuli si a vydali se nazpátek stejnou cestou. Jestli stoupání bylo adrenalinový zážitek, tak návrat to dokonale přebyl. Průvodce byl trochu nervózní, že jedeme moc pomalu, takže kde to trochu šlo nás popoháněl tak, že jel jako poslední, okřikoval koně a plácal je po zadku aby přidali - nad hlubokými srázy jsem ho bojkotoval a přitahoval uzdu, abych se neskutálel až do údolí. Když jsme pak sestoupili z kopců na cestu k vesnici, tak nás předjel a nasadil tempo, že by Váňa i se Železníkem čuměli. Samozřejmě, že naše koně se ho drželi a letěli jsme tryskem všichni. Absolutně netuším, jak to dělal, že byl pořád nehybně v sedle, ale já lítal nahoru a dolů a dopadal na tvrdý sedlo ... au, ještě ted to cítím :-).
Když jsme dojeli do vesnice, tak jsme trochu zvolnili tempo, nasadil jsem výraz, že je to vlasně těžká pohoda a na koni jsem jako doma. Ale myslím, že je jsem potkávané vesničany neoblafnul a když na mě s úsměvem mávali, tak si museli myslet, co to je za tydýta, ten připálenej gringo na koni, co skoro tahá nohy po zemi. Občas vyběhnul nějakej pes pletl se koním pod nohama a proštěkával je, ale i tentokrát naštěstí předvedli, že je jentak něco nevyplaší. Celkem trvala vyjížďka 4 hodiny, zaplatili jsme po 15 dolarech a šel jsem si rovnou vyprat smradlavé kalhoty od koňského potu. Druhý den jsem měl rozlámaná záda, naklepaný zadek a otlačený stehna od sedla, že jsem si skoro nemohl sednout, ale rozhodně to stálo za to a určitě bych si podobnou projížďku zopakoval.
Ve čtvrtek jsme se spakovali z Cuency a kolem poledne vyrazili zas o kus dál. Naplánoval jsem si 2 - 3 dny ve Vilcabamba, vesničky přezdívané jako údolí starých lidí. Místní podnebí, voda a životní styl prý pravděpodobně dopomohl k tomu, že tady žijí nejstarší lidé v celém Ekvádoru a dokonce i snad na celém světě. Údajně není žídnou zvláštností, když se tu lidé dožívají 100 let, spousta se prý dožila i 120 a nejstarší člověk snad až 135 let.
 |
| "Rožnění" prasete |
30. 11. 2007 - Vilcabamba
 |
| Vilcabamba z koňského sedla |
 |
| Vilcabamba z koňského sedla |
 |
| Vilcabamba - okolí |
Když jsme dojeli do vesnice, tak jsme trochu zvolnili tempo, nasadil jsem výraz, že je to vlasně těžká pohoda a na koni jsem jako doma. Ale myslím, že je jsem potkávané vesničany neoblafnul a když na mě s úsměvem mávali, tak si museli myslet, co to je za tydýta, ten připálenej gringo na koni, co skoro tahá nohy po zemi. Občas vyběhnul nějakej pes pletl se koním pod nohama a proštěkával je, ale i tentokrát naštěstí předvedli, že je jentak něco nevyplaší. Celkem trvala vyjížďka 4 hodiny, zaplatili jsme po 15 dolarech a šel jsem si rovnou vyprat smradlavé kalhoty od koňského potu. Druhý den jsem měl rozlámaná záda, naklepaný zadek a otlačený stehna od sedla, že jsem si skoro nemohl sednout, ale rozhodně to stálo za to a určitě bych si podobnou projížďku zopakoval.
čtvrtek 29. listopadu 2007
Koloniální Cuenca
26. 11. 2007 - Montanita, Cuenca
Přepočítal jsem zbývající dny a rozhodl se vypustit Guayaquil. Podle Lonely planet je tam pěkný jen park Malecón 2000, kde se schází bohatší vrstva z města a kde je několik kulturních památek a muzejí, ale jinak je to poměrně nezajimavé město, takže po 5 hodinovém přejezdu z Montanity jsme na Guayaquilském autobusovém nádraží naskočili na další autobus a pokračovali rovnou dál do Cuency.
Cesta trvala dalších cca 5 hodin a byla docela dobrodružná. Jak jsme jeli od pobřeží do vnitrozemí, zvedala se nadmořská výška a kolem 20 hodiny jsme vjeli do mlhy nebo husteho mraku, že bylo vidět tak na 3 metry před autobus. Řidič vzal prostřední čáru mezi kola a jel stejnou rychlostí dál, jako by se nic nedělo. Občas když na poslední chvíli zahlídl jámu v silnici cuknul volantem, až jsem myslel, že vylítnem ze silnice. Ale naštěstí celou cestu jsme jeli v nějakém korytě, tak aspoň nehrozilo, že se skutálíme ze srázu, ale nakonec jsme bez úhony dorazili do Cuency kolem 21 hodiny. Ačkoliv místní autobusoví řidiči jsou docela blázni, předjíždí na nepřehledných místech, častěji používají klakson než brzdy, jsou docela schopní a většinou prý jezdí bez nehod. (aspoň to tvrdí Lonely Planet)
27. 11. 2007 - Cuenca
Druhý den, v úterý, jsem prošel střed města a udělal pár fotek. Cuenca je krásný koloniální město, na každém rohu nějaký kostel a kolem upravený park, všechny domy v centru jsou 2 - 3 podlažní, bíle namítnuté. Nebýt všude smrad od spousty aut a autobusů, za kterými se táhne ještě 20 metrů černý kouř, tak by nebylo co vytnkout.
Poprvé, za celou cestu jsem zažil pokus o okradení (aspoň myslím). Ráno, když sjem zašel na snídani do jednoho bufetu poblíž hlavního náměstí jsem si položil batoh vedle sebe a pročítal si kam vyrazím, když vidím, jak za mnou nějakej starší chlapík pomalu šahá po mým batohu. Tak jsem ho vzal a přendal si ho k druhý noze, chlapík dělal, jako že si chtěl sednout ke stolu za mnou a jen si potřeboval udělat místo pro židli, ale vzhledem k tomu, že asi po 5 minutách odešel, aniž by si cokoliv objednal, tak bych tipoval, že ho spíš zajímal obsah mýho báglu.
28. 11. 2007 - Cuenca, Ingapirca
Ve středu jsme vyrazili do vesničky Ingapirca, asi 50 km severně od Cuency, kde má být nejvýznamější památka Incké kultury na území Ekvádoru, svojí důležitostí podobná Machu Picchu v Perú. Nachází se tam ruiny města vystavěného stejně jako Machu Picchu do tvaru pumy (nebo podobné potvory). Z většiny staveb ale zůstaly jen základy, protože dřív než si stačili Ekvádorci uvědomit, že by měli chránit tohle místo, lidé z okolí ho rozebrali a kameny použili na stavbu vlastních domů. Tak zůstala polorozbořená observatoř, jeden kompletní dům (pouze bez střechy) a ze zbylých staveb jen pár kamená na zemi.
 |
| Cuenca |
 |
| Cuenca |
27. 11. 2007 - Cuenca
 |
| Cuenca |
Poprvé, za celou cestu jsem zažil pokus o okradení (aspoň myslím). Ráno, když sjem zašel na snídani do jednoho bufetu poblíž hlavního náměstí jsem si položil batoh vedle sebe a pročítal si kam vyrazím, když vidím, jak za mnou nějakej starší chlapík pomalu šahá po mým batohu. Tak jsem ho vzal a přendal si ho k druhý noze, chlapík dělal, jako že si chtěl sednout ke stolu za mnou a jen si potřeboval udělat místo pro židli, ale vzhledem k tomu, že asi po 5 minutách odešel, aniž by si cokoliv objednal, tak bych tipoval, že ho spíš zajímal obsah mýho báglu.
28. 11. 2007 - Cuenca, Ingapirca
 |
| Ingapirca |
 |
| Ingapirca |
 |
| Ingapirca |
 |
| Ingapirca |
neděle 25. listopadu 2007
Malý Amsterdam
24. 11. 2007 - Montanita
Nechal jsem se přemluvit a zastavil se na cestě po pobřeží v malém městečku Montanita, které je díky nočnímu životu přezdívané "Malý Amsterdam" - dorazili jsme v sobotu večer a měli jsme problém sehnat volný hotel. Na víkend se sem sjíždí turisti i místňáci na víkendové boom boom party.
Nakonec jsme našli volný hotel, jak se později ukázalo, nebyla to úplně štastná volba, protože hned vedle se rozjela kolem půlnoci houseparty a skončila až v půl osmé ráno. Všechny podniky ve městě se předháněli nabízenými drinky - dva až tři koktejly za cenu jednoho apod.
Zůstali jsme ještě v neděli, ale to už se město trchu vylidnilo, zůstalo jen pár surfařů kteří večer zaplnili sotva polovinu barů.
 |
| Montanita v noci |
Nakonec jsme našli volný hotel, jak se později ukázalo, nebyla to úplně štastná volba, protože hned vedle se rozjela kolem půlnoci houseparty a skončila až v půl osmé ráno. Všechny podniky ve městě se předháněli nabízenými drinky - dva až tři koktejly za cenu jednoho apod.
 |
| Montanita - surfaři |
sobota 24. listopadu 2007
Smrdutá Agua Blanca
23. 11. 2007 - Puerto Lopez
Poslední den v Puerto Lopez jsem se rozhodl navštívit Agua Blanca (Bílá voda), místo vzdálené asi 10 kilometrů za městem, kde má být vulkanické jezírko uprostřed národního parku Machalilla. Možnost, jak se tam dostat je buď taxíkem za 10 doláčů z Puerta Lopez (to je pro mastňáky), nebo autobusem za 50 centů, který staví u vstupní brány, odkud je to 5 km pěšky do vesnice. Vybral jsem druhou možnost :-)
Autobusy v Ekvádoru fungují tak, že nejsou žáné oficiální zastávky, člověk mávne na autobus, který zrovna jede kolem a naskočí a stejně tak když chce vystoupit, dojde si ke dveřím a řekne gacias (děkuji) nebo para (zastavte). Smůla je, když neví, jak vypadá cílové místo, což se stalo i mě, takže jsem přejel o pár stovek metrů, než jsem jsem zaregistroval bránu do parku a protlačil se ke dveřím.
U brány mě zastavil taxík vracející se do Puerto Lopez, že mě sveze. S díky jsem odmítnul a vydal se na cestu. Po půlhodině šlapání v pustině a děsným vedru jsem pravda trochu litoval, ale během další půlhodiny jsem dorazil do cíle, zahodil klacek, který jsem sebral cestou na případné odhánění divokých psů a navštívil místní muzeum. Dostal jsem španělskou přednášku o místním kraji a historii (rozuměl jsem tam 70%) a s průvodcem se vydal na asi 2 km procházku po okolí, která sestávala z prohlídky nedávno odkrytého pohřebiště a pár ruin ze staveb původních obyvatel (zůstaly jen pár kamenů).
Když jsme došli k vulkanickému jezírku, bylo to jen tak 30 na 30 metrů sirné páchnoucí vody. Údajně má lěčivé účinky, ale koupel jsem vynechal. Prošli jsme ještě pár banánových a mangových plantáží a vrátili se do vesnice. Nedorazil jsem zrovna v sezóně, podle návštěvní knihy tam byly v poslední době tak 2-3 lidi denně. Takže jsem se nedočkal žádného taxi na zpáteční cestu, kterých už asi neodmítnul a vydal se pěšky zpátky na hlavní silnici stopnout bus do města. U vstupní brány jsem potkal jednu francouzku, která si plánovala navštívit vesnici druhý den a stavila se pro informace. Zkusil jsem ji odradit, že to nestoji za to, ale myslím, že jsem ji nepřesvěčil. Pak do mě celou cestu v autobuse hustila francouzsky že byla v Praze, jak je pěkný muzeum v Quitu, že zná Smetanu a Dvořáka - až mě překvapilo, čemu všemu jsem rozuměl. Vždycky, když jsem nasadil nechápavý výraz zvýšila hlas, začala mávat rukama a buď jsem to pochopil nebo radši odkejval, aby dala pokoj :-).
Večer jsem si spakoval věci a připravil se na odjezd druhý den do městečka Monanita. Původně jsem měl v plánu přejet rovnou do Guayaquil, ale dorazila za mnou Tanhija z Canoa, že se ke mě přidá na pár dní a Montanitu prý nesmím vynechat, tak jsem se nechal přemluvit.
 |
| Agua Blanca |
Autobusy v Ekvádoru fungují tak, že nejsou žáné oficiální zastávky, člověk mávne na autobus, který zrovna jede kolem a naskočí a stejně tak když chce vystoupit, dojde si ke dveřím a řekne gacias (děkuji) nebo para (zastavte). Smůla je, když neví, jak vypadá cílové místo, což se stalo i mě, takže jsem přejel o pár stovek metrů, než jsem jsem zaregistroval bránu do parku a protlačil se ke dveřím.
 |
| Agua Blanca - okolí |
Když jsme došli k vulkanickému jezírku, bylo to jen tak 30 na 30 metrů sirné páchnoucí vody. Údajně má lěčivé účinky, ale koupel jsem vynechal. Prošli jsme ještě pár banánových a mangových plantáží a vrátili se do vesnice. Nedorazil jsem zrovna v sezóně, podle návštěvní knihy tam byly v poslední době tak 2-3 lidi denně. Takže jsem se nedočkal žádného taxi na zpáteční cestu, kterých už asi neodmítnul a vydal se pěšky zpátky na hlavní silnici stopnout bus do města. U vstupní brány jsem potkal jednu francouzku, která si plánovala navštívit vesnici druhý den a stavila se pro informace. Zkusil jsem ji odradit, že to nestoji za to, ale myslím, že jsem ji nepřesvěčil. Pak do mě celou cestu v autobuse hustila francouzsky že byla v Praze, jak je pěkný muzeum v Quitu, že zná Smetanu a Dvořáka - až mě překvapilo, čemu všemu jsem rozuměl. Vždycky, když jsem nasadil nechápavý výraz zvýšila hlas, začala mávat rukama a buď jsem to pochopil nebo radši odkejval, aby dala pokoj :-).
Večer jsem si spakoval věci a připravil se na odjezd druhý den do městečka Monanita. Původně jsem měl v plánu přejet rovnou do Guayaquil, ale dorazila za mnou Tanhija z Canoa, že se ke mě přidá na pár dní a Montanitu prý nesmím vynechat, tak jsem se nechal přemluvit.
pátek 23. listopadu 2007
Galapágy pro chudé
22. 11. 2007 - Puerto Lopez, Isla de la Plata
Ráno jsem si sbalil všechny věci, po příjezdu jsem nevybral nejlepší hostel, tak jsem se rozhodl pro změnu. Přes ulici nabízeli za stejné peníze mnohem hezčí pokoj, tak jsem zaplatil, rozloučil se a přešel se ubytovat ke konkurenci.
Před devátou hodinou jsem pak dorail k jedné z místních cestovek a zaplatil si výlet na ostrov Isla de la Plata (Stříbrný ostrov), vzdálený asi 40 km od pobřeží = hodina cesty na dvoumotovém člunu. Moře bylo klidné, tak jsme dorazili všichni s plnými žaludky do cíle a s průvodcem se vydali na 7 km okruh po ostrově = 3 hodiny. Na otrově žijí kolonie několika druhů ptáků, z nichž jsme viděli 4 - modronožky, červenonožky, fregaty a pak nějaký červenozobáky - čert ví, jak se ti ptáci ve skutečnosti jmenují :-).
Okolní vegetace byla ve stádiu čekání na déšť, který má přijít někdy v příštím měsíci, takže bylo všechno sprahlé, bez listí jen holá křoví v prachu, některá vypadala jako spáleniště. Ale všechno je prý živé a dokáže takhle přečkat až 3 roky a jak začne období dešťů obrazí lístím.
Došli jsme ke stromu, z kterého po naříznutí tekla tekutina jako krev, která se prý používala jako krém. K dalšímu stromu, který se využívá jako přírodní repelent - roste 30 let, pak zemře, místní ho porazí a jeho pálením vykuřují domy. U dalšího křoví jsme se dozvěděli, že je to jedno z nejodolnějších dřevin, může se uřezat komplet až u země a jak zaprší, tak zes doroste zpět do původní velikosti a nejen to, i z uřezaných částí, když se udělá třeba stůl nebo židle a nechá se pod širým nebem, tak dokáže obrůst listím po prvních deštích.
Pak jsme prcházeli kolem hnízdišť ptáků, o každém se nám dostalo hafo informací jak loví, jak rozezat samičku od samečka apod. Jedna info za všechny, když jsme došli k fregatám - to jsou docela velký černý ptáci (samci s červeným nafouhnutým voletem) kteří vynikají způsobem obživy. Nejsou to zdatní plavci, tak loví jen ryby na hladině, mají zobák s háčkem na konci, když nejsou úspěšní, tak přelétnou na pevninu a počkají si na příjezd rybářů po ránu a pokusí se ukradnout rybu jim a když ani to nevyjde, tak prostě praští zobákem úspěšnějšího ptačího lovce (modronožku), způsobí mu tím dávicí reflex a pak sežerou jaho vyvrženou potravu.
Po 3 hodnách plahočení se po ostrově (přes poledne) jsme se konečně vrátili zpátky na základnu, kde na nás čekala loď, odvezla nás o kousek dál k malému útesu, kde jsme mohli šnorchlovat a prohlídnout si i podmořskou faunu a floru. Nebyla zrovna dobrý viditelnost a moře bylo docela studené, ale i tak to stálo za to. Cesta zpátky byla rochu divočejší, skákali jsme po vlnách nahoru dolů ale tentokrát jsme to všichni přečkali bez zažívacích potíží a před šestou odpoledne dorazii zpátky do Puerto Lopez.
Po večeři v malé kolumbijské restauraci jsem zašel na internet, ale na jednom místě měli problémy s připojením, tak jsem napsal jen jeden email a na druhém místě jsem rozepsal zprávu na blog když po půlhodině zhasla světa a celé město se ponořilo do tmy. Výpadek trval si hodinu, to už jsem byl zpátky na hostelu a nechtělo se mi z postele.
Ráno jsem si sbalil všechny věci, po příjezdu jsem nevybral nejlepší hostel, tak jsem se rozhodl pro změnu. Přes ulici nabízeli za stejné peníze mnohem hezčí pokoj, tak jsem zaplatil, rozloučil se a přešel se ubytovat ke konkurenci.
Okolní vegetace byla ve stádiu čekání na déšť, který má přijít někdy v příštím měsíci, takže bylo všechno sprahlé, bez listí jen holá křoví v prachu, některá vypadala jako spáleniště. Ale všechno je prý živé a dokáže takhle přečkat až 3 roky a jak začne období dešťů obrazí lístím.
Po večeři v malé kolumbijské restauraci jsem zašel na internet, ale na jednom místě měli problémy s připojením, tak jsem napsal jen jeden email a na druhém místě jsem rozepsal zprávu na blog když po půlhodině zhasla světa a celé město se ponořilo do tmy. Výpadek trval si hodinu, to už jsem byl zpátky na hostelu a nechtělo se mi z postele.
čtvrtek 22. listopadu 2007
Pokračování v cestě
20. 11. 2007 - Canoa, Bahía de Caraquez
Dneska jsem vyrazil do nedalého většího města Bahía de Caraquez zjistit odjezdy autobusů. Zítra chci pokračovat dál, zaseknul jsem se v Canoe na jeden a půl týdne a potřebuju uz trochu změnu. Ráno jsem vyšel na kraj města stopnout autobus do San Vincente, odkud se musím pokračovat lodí přes řeku a kdyý uz byl jeden na obzoru, zastavil u mě bodrý stařík, jestli nechci svézt. Řekl jsem si proč ne, uštřím 35 centíků a procvičím španlštinu. Ze staříka se vyklubal američan v penzi a ještě byl docela slušně nahluchlý, tak jsme toho moc neprobrali. Klasické odkud jsi, jak se ti tu líbí a jak dlouho ještě budeš v Ekvádoru atd.
Dostal jsem pár varování, jak se člověk má mít na pozoru, protože když domorodci vycítí prachy, jdou po nich. všiml jsem si, že on to řeší pravděpodobně po americku, s pistolí proklatě nízko u pasu :-). Když jsem se ho zeptal, proč tu teda zůstává na důchod, jen se zasmál a řekl že se o sebe umí postarat a že má projetou celou Latinskou Ameriku, tak ho nemůže už nic překvapit.
Vysadil mě v San Vincente, kde jsem naskočil na člun pro 10 lidí - pavidelná doprava, každých 10 minut - a přeplavil řeku. Na druhém břehu jsem zašel do turistické informační kanceláře, koupil si prospekt s bližšími informacemi z dané oblasti a prohodil pár slov s tamním pracovníkem. Ten se mi hned nabídl, že jestli se nebojím jezdit na motorce, tak mě sveze na vyhlídku nad městem, kde je rozhledna ve tvaru kříže. Když jsem se ho pak nahoře ptal, co jsem dlužný, jen se zasmál a že nic nechce, že je to jeho práce, pomáhat turistům. udělal jsem pár snímků a sešel zpátky do města, kde jsem zjistil odjezdy autobusů na přístí den a po prohlídce místního muzea se vrátil pozdě opoledne zpátky do Canoa.
21. 11. 2007 - Canoa, Puerto Lopez
Ráno jsem dobalil zbytek věcí a vyrazil na cestu. Docela bych tu ještě zůstal, nechápu, jak to dělají ostatní cizinci, že mají tolik času na cestování. Třeba jedna norka, která bydlela ve stejném hostelu jako já, mi říkala, že se asi bude muset vrátit domů už v květnu a že se jí rozhodně moc nechce :-). Mimochodem cestovala sama, jako spousta dalších kluků a holek z USA, Anglie, Německa co jsem potkal. Nikdo s tím nemá problém, protože všude kam dorazí je hafo podobných lidí, tak že se nikdo nemusí cítit nějak osaměle.
V půl dvanácté jsem vyrazil z Bahía autobusem první třídy (naštěstí s rozumě nastavenou klimatizací) a po 4 hodinách dorazil do Jipijapa [hipihapa], odkud mě čekala jestě hodina a půl do Puerto Lopéz - cíle, který jsem vybral z průvodce jako další pěknou destinaci. Bohužel druhý autobus už byl klasický courák a už když sem přišel, tak byl narvaný k prasknutí. Pomocník řidiče měl asi jiná měřítka, takže mě vecpal dovnitř a během dalších 15 minut než jsme vyraili ještě dalších 10 lidí. První půlhodinu to nebylo moc pohodlná cesta, protože jsem musel stát a výška autobusu byla neco kolem 170 cm, takže jsem byl ohnutý pod stropem a připadal si jak Guliver mezi liliputama. Pak naštěstí chlapík vedle mě vystupoval, tak jsem mohl zasednout.
Po příjezdu do Puerto Lopez na mě trochu dolehla chmura, protože to na první pohled byla příšerná díra. Nezpevněné ulice spoře osvětlené, všude nepořádek a žádná vlídná tvář na obzoru. Ani moc turistů jsem nepotkával. Místní hodně profitují z výletů za sledováním velryb, které se sem pravidelně táhnou pářit, ale momentálně je 2 měsíce po sezóně, tak je to tu dost mrtvé. Když nejsou velryby, tak se dají dělat výlety do okolní rezervace, naplánoval jsem si teda na další den celdenní výlet na Isla de Plata.
 |
| Bahia de Caraquez |
 |
| Expozice z muzea v Bahia |
 |
| Expozice z muzea v Bahia |
21. 11. 2007 - Canoa, Puerto Lopez
Ráno jsem dobalil zbytek věcí a vyrazil na cestu. Docela bych tu ještě zůstal, nechápu, jak to dělají ostatní cizinci, že mají tolik času na cestování. Třeba jedna norka, která bydlela ve stejném hostelu jako já, mi říkala, že se asi bude muset vrátit domů už v květnu a že se jí rozhodně moc nechce :-). Mimochodem cestovala sama, jako spousta dalších kluků a holek z USA, Anglie, Německa co jsem potkal. Nikdo s tím nemá problém, protože všude kam dorazí je hafo podobných lidí, tak že se nikdo nemusí cítit nějak osaměle.
V půl dvanácté jsem vyrazil z Bahía autobusem první třídy (naštěstí s rozumě nastavenou klimatizací) a po 4 hodinách dorazil do Jipijapa [hipihapa], odkud mě čekala jestě hodina a půl do Puerto Lopéz - cíle, který jsem vybral z průvodce jako další pěknou destinaci. Bohužel druhý autobus už byl klasický courák a už když sem přišel, tak byl narvaný k prasknutí. Pomocník řidiče měl asi jiná měřítka, takže mě vecpal dovnitř a během dalších 15 minut než jsme vyraili ještě dalších 10 lidí. První půlhodinu to nebylo moc pohodlná cesta, protože jsem musel stát a výška autobusu byla neco kolem 170 cm, takže jsem byl ohnutý pod stropem a připadal si jak Guliver mezi liliputama. Pak naštěstí chlapík vedle mě vystupoval, tak jsem mohl zasednout.
Po příjezdu do Puerto Lopez na mě trochu dolehla chmura, protože to na první pohled byla příšerná díra. Nezpevněné ulice spoře osvětlené, všude nepořádek a žádná vlídná tvář na obzoru. Ani moc turistů jsem nepotkával. Místní hodně profitují z výletů za sledováním velryb, které se sem pravidelně táhnou pářit, ale momentálně je 2 měsíce po sezóně, tak je to tu dost mrtvé. Když nejsou velryby, tak se dají dělat výlety do okolní rezervace, naplánoval jsem si teda na další den celdenní výlet na Isla de Plata.
úterý 20. listopadu 2007
Ve středu Světa mezi hovnama
18. 11. 2007 - Canoa, Rio Muchacho
Plánoval jsem, že v neděli vyrazím s ekvádorskou průvodkyní Tanhjou k rovníku, ale odjezd se protáhnul do odpoledních hodin, přičemž cesta k rovníku trvá odsud z Canoe asi 2 hodiny, tak jsme přehodnotili plány a jen se přiblížili k asi 20 km vzdálené farmě Rio Muchacho, ležící na stejnojmenné řece.
Podle všech doporučení to má být moc pěkný místo na venkově, kde se místní snaží žít naplno z toho, co si sami vyprodukují a to šetrně, ekologicky. Díky tomu k nim míří spousta turistů, aby si odpočinuli od městkského způsobu života a něčemu se případně přiučili. Původně jsem si z tohoto strohého popisu nedokázal představit, co mě tam čeká, ale vzhledem k tomu, že už dost dlouho trčím na jednom místě, tak jakákoliv změna je dobrá.
Ve chvíli, kdy jsme přehodnotili plány jsme se dozvěděli, že ke statku Rio Muchacho odjíždí pravidelný spoj za necelou půlhodinu, tak jsme se dostavili na místo určení a čekalo mě první překvapení. Na korbičce náklaďáku se už tísnila asi dvacítka lidí, ale když se chce někdo přidat, tak ho neodmítnou, jen se přidá další pryčna a povolí zadní čelo korby, aby bylo místo na nohy :-). Než jsme vyrazili, bylo nás 23 na korbě a 4 v kabině. Já měl celkem pohodlné místečko na posledním prkně, opřeném o postranice korby. Na každém takhle seděli nebo stáli 4 lidi a vzájemně se přidržovali, během jízdy, což jsme ocenili i my vzadu, když jsme jeli do nejakýho strmýho kopce a měli co dělat, abychom nevypadli za jízdy :-).
Asi po půlhodině jízdy jsme dorazili, z diskuse jsem s ostatními jsem zjistil, že si všichni jedou odpočinout aktivní prací. Jsou to dobrovolníci, co platí za to, aby mohli zadarmo pracovat na farmě, což znamená starat se o dobytek, prasata, slepice, pěstovat kávu a co já vím co ještě. Moc jsem to nechápal, ale proč jim brát to nadšení. A ne, že by to byl jen chvilkové pominutí mysli, někteří říkali, že už třeba 6 týdnů pracovali jinde a tady plánují zůstat další 4 týdny apod.
19. 11. 2007 - Rio Muchacho, Coaque, Canoa
Začalo to už brzo po příjezdu, dostali jsme večeři, po které najednou někteří vstali a začli sbírat nádobí a šli ho umýt. Nevěděl jsem, jestli bych se neměl třeba přidat, ale pak jsem si řekl, že tam nejsem na dobrovolničení ale na přespání, tak jsem se nechal obsloužit. :-). O co větší bylo překvapení, když mě v 6 hodin ráno probudil hluk venku, tak jsem vykoukl z okna a všichni už naskákali do holínek a kydali hnůj, prali prádlo, vařili snídani nebo dělali jinou prospěšnou činnost. Na jejich omluvu, brali to nejen jako práci, ale i jako učení, k čemuž jim byli k ruce školení učitelé, kteří jím vysvětlili, z jaký strany se mají držet vidlí a na jakou hromadu házet které exkrementy, aby byly znovupoužitelné jako přírodní hnojivo. Každopádně je to zajímavý byznis, pracovní síla, která nejem, že dělá zadarmo, ale dokonce za to, že může dělat ještě platí.
Po snídani jsme vyrazili dál, odvoz jsme měli k hlavní cestě stejný jako den předtím, to jest malý náklaďáček, který nás hodil na hlavní silnici, kde jsme si stopli bus až k "monumentu" na rovníku. Řidič nás vysadil uprostřed ničeho s tím, že jsme u vrat k monumentu a odjel. Před námi byla jen branka z ostnatého drátu s nápisem nebezpečí a jinak nic. Všiml si nás za plotem ale domorodec, který nás poslal asi 500 metrů zpátky po silnici, že tady nic není. Když jsme došli k místu určení, našli jsme na silnici namalovanou čáru s nápisem rovník a víc nic.
Podle kusých informací měl být monument někde poblíž pláže Pacifiku, tak jsme se protáhli ostnatými dráty plotu u silnice a vydali se ve směru namalované čáry na silnici k pobřeží. Byla tam vyšlapaná cestička lemovaná hovnama, který jsem původně pasoval na koňská. To nás ubezpečovalo, že jdeme správným směrem, protože se tudy určitě nechají vozit líní turisti. Když hoven přibývalo, tak nám za chvíli došlo, že jsme na dobytčích pastvinách a po vyškrabánání se na nejbližší kopec se o tom přesvědčili díky nedalekému stádu. Řekli jsme si ale, že to nevzdáme, a poctivě jsme se přes další 2 kopce a 4 ploty z ostnáčů dostali až na pobřeží. Když jsme nenašli nic ani tam, tak jsme si zavolali převozníka přes řeku, která ústila do oceánu a odřízla nám tak cestu k přilehlé rybářské vesničce a nechali monument pro další objevitele. Vzhledem k tomu, že jsme o něm mluvili se spoustou lidí na farmě, tak se určitě někdo další najde, kdo se ho vydá hledat taky :-).
Ve vesničce jsme se pak dozvěděli, že monument na pláži byl, ale smetla ho už před delší dobou voda, takže se plánuje výstavba nového, většího a pravděpodobně i rozuměji umístěného. Každopádně i tak to byl docela pěkný výlet s krásnými výhledy a jakmile najdu počítač, který nebude odmítat pracovat s mojí čtečkou karet, tak přihodím i nějaké fotky.
 |
| Rio Muchacho - snídaně |
Podle všech doporučení to má být moc pěkný místo na venkově, kde se místní snaží žít naplno z toho, co si sami vyprodukují a to šetrně, ekologicky. Díky tomu k nim míří spousta turistů, aby si odpočinuli od městkského způsobu života a něčemu se případně přiučili. Původně jsem si z tohoto strohého popisu nedokázal představit, co mě tam čeká, ale vzhledem k tomu, že už dost dlouho trčím na jednom místě, tak jakákoliv změna je dobrá.
Ve chvíli, kdy jsme přehodnotili plány jsme se dozvěděli, že ke statku Rio Muchacho odjíždí pravidelný spoj za necelou půlhodinu, tak jsme se dostavili na místo určení a čekalo mě první překvapení. Na korbičce náklaďáku se už tísnila asi dvacítka lidí, ale když se chce někdo přidat, tak ho neodmítnou, jen se přidá další pryčna a povolí zadní čelo korby, aby bylo místo na nohy :-). Než jsme vyrazili, bylo nás 23 na korbě a 4 v kabině. Já měl celkem pohodlné místečko na posledním prkně, opřeném o postranice korby. Na každém takhle seděli nebo stáli 4 lidi a vzájemně se přidržovali, během jízdy, což jsme ocenili i my vzadu, když jsme jeli do nejakýho strmýho kopce a měli co dělat, abychom nevypadli za jízdy :-).
 |
| Rio Muchacho - školící místnost |
19. 11. 2007 - Rio Muchacho, Coaque, Canoa
Začalo to už brzo po příjezdu, dostali jsme večeři, po které najednou někteří vstali a začli sbírat nádobí a šli ho umýt. Nevěděl jsem, jestli bych se neměl třeba přidat, ale pak jsem si řekl, že tam nejsem na dobrovolničení ale na přespání, tak jsem se nechal obsloužit. :-). O co větší bylo překvapení, když mě v 6 hodin ráno probudil hluk venku, tak jsem vykoukl z okna a všichni už naskákali do holínek a kydali hnůj, prali prádlo, vařili snídani nebo dělali jinou prospěšnou činnost. Na jejich omluvu, brali to nejen jako práci, ale i jako učení, k čemuž jim byli k ruce školení učitelé, kteří jím vysvětlili, z jaký strany se mají držet vidlí a na jakou hromadu házet které exkrementy, aby byly znovupoužitelné jako přírodní hnojivo. Každopádně je to zajímavý byznis, pracovní síla, která nejem, že dělá zadarmo, ale dokonce za to, že může dělat ještě platí.
 |
| Poprvé na rovníku |
 |
| Tanhia na rovníku |
 |
| Tam někde býval asi monument |
čtvrtek 15. listopadu 2007
Pořád v Canoa
14. 11. 2007 - Canoa
Zatím pořád zůstávám v městečku Canoa, čas tu utíká pomalu, není sezona, takže je tu málo cizinců - jen pár surfařů, kteří spolu s místními každý odpoledne vyráží do vody. Za poslední 3 dny ale nebyly dobrý vlny, tak se jen poflakujou po pláži a krátí si čas tréninkem capoeiry - něco mezi bojovým uměním a tancem. Koncem listopadu tu prý bude nějaká slavnost, kde ji budou předvádět.
Piluju španělštinu a po večerech ji trénuju s místníma po barech :-). Zatím mám za sebou dva dny (8 hodin) a myslím, že je to docela znát. Pomalu prostřídávám angličtinu španělštinou a když na mě někdo mluví trochu pomaleji, tak už se docela chytám. Až odsud vypadnu, což plánuju za 10 dní, tak myslím, že se domluvím už úplně v pohodě.
O víkendu mám v plánu s jednou místní holčinou vyrazit k rovníku, necelé 2 hodiny jízdy busem by měl být taky nějaký "equatorial monument" podobný tomu poblíž Quita. Tak bude zas příležitost udělat nějaký fotky, který bych umístil sem na blog.
O víkendu mám v plánu s jednou místní holčinou vyrazit k rovníku, necelé 2 hodiny jízdy busem by měl být taky nějaký "equatorial monument" podobný tomu poblíž Quita. Tak bude zas příležitost udělat nějaký fotky, který bych umístil sem na blog.
pondělí 12. listopadu 2007
50 km od rovníku
Od poslední zprávy z Bahía, jsem podle plánu naskočil na loď přes řeku do městečka San Vincente. Cestou jsem se dal do řeči s partičkou kluk a holka z Argentiny a jejich místní kámoš. Měli stejnou cestu do Canoa, tak jsme se domluvili, že se k nim přidám. Už se docela stmívalo a nechtělo se mi jet samotnému. Za 35 centů jsme teda přepluli řeku a na druhé straně nás odchytila jedna holčina, která nám nabídla, že nás sveze do Canoy zadarmiko (jinak tam jezdí každou hodinu bus za 35c příp. taxík za 5 doláčů) na korbě její "camionety".
Canoa je vzdálená 15 km, cesta nám trvala asi čtvrt hodiny, a za tu dobu už byla tma jako v pytli. Argentinci vyskočili asi 2km před městem a zbytek cesty jsem jel sám s trochu smíšenými pocity a myšlenkama u filmu Texaský masakr motorovou pilou :-). Nakonec jsem ale dorazil i já na místo určení, ukázalo se, že ta holčina pracuje v místním hostelu a nabízela mi tam ubytovaní. Neměli ale zrovna volnej pokoj pro jednoho, tak mě hodila ke konkurenci do Casa Bambú, kam jsem měl původně namířeno na základě doporučení Bohouše, že se jedná o pohodový hostel vlastněný nějakým holanďanem, kde bývá vždycky dost anglicky mluvících hostů.
Měl jsem štěstí, že měli volný pokoj, tak jsem se ubytoval, ve studený sprše spláchnul špínu z celodenní cesty prašnými cestami a po jednom pilsen pivku šel spát.
11. 11. 2007 - Canoa
Ubytování tady je dost jednoduchý, v pokoji je jen postel s moskytiérou a větrákem, ale co jsem se dneska ráno šel projít po městě, tak to ude asi všude stejné. Je to tady docela díra s jednou hlavní ulicí plnou barů, kde to v noci žije, jinak tu není nic. Při snídani jsem se dal do řeči s paní z personálu, jestli tu není nějaká možnos kurzů španělštiny (z internetu jsem našel nabídku na 2km vzdálený hostel na pláži od centra) a dozvěděl jsem se, že ona sama nabízí výuku za stejných podmínek, tj. za 6$ na hodinu, tak jsme se domluvili, že od zítřka začnem.
Zatím je tu trochu šedivo a zataženo, ale jak se to vybere, tak tu bude pěkně - písčitá dlouhá pláž, všude rostou kokosy, v hostelu se dá lenošit v hamakách a koukat na asi 100m vzdálený oceán.
PS: Mrknul jsem na mapu a měl bych být momentálně 50 km jižně od rovníku, podle mapy by i tady měl být nějaký "equitorial monument", tak se tam zajedu v blízké době podívat. Napadlo mě to už večer na záchodě, že nebudu asi daleko, protože se při spláchnutí voda už skoro netočila. V hotelu v Guayaquil se pěkně kroutila proti směru hodinových ručiček. :-)
Canoa je vzdálená 15 km, cesta nám trvala asi čtvrt hodiny, a za tu dobu už byla tma jako v pytli. Argentinci vyskočili asi 2km před městem a zbytek cesty jsem jel sám s trochu smíšenými pocity a myšlenkama u filmu Texaský masakr motorovou pilou :-). Nakonec jsem ale dorazil i já na místo určení, ukázalo se, že ta holčina pracuje v místním hostelu a nabízela mi tam ubytovaní. Neměli ale zrovna volnej pokoj pro jednoho, tak mě hodila ke konkurenci do Casa Bambú, kam jsem měl původně namířeno na základě doporučení Bohouše, že se jedná o pohodový hostel vlastněný nějakým holanďanem, kde bývá vždycky dost anglicky mluvících hostů.
Měl jsem štěstí, že měli volný pokoj, tak jsem se ubytoval, ve studený sprše spláchnul špínu z celodenní cesty prašnými cestami a po jednom pilsen pivku šel spát.
11. 11. 2007 - Canoa
Ubytování tady je dost jednoduchý, v pokoji je jen postel s moskytiérou a větrákem, ale co jsem se dneska ráno šel projít po městě, tak to ude asi všude stejné. Je to tady docela díra s jednou hlavní ulicí plnou barů, kde to v noci žije, jinak tu není nic. Při snídani jsem se dal do řeči s paní z personálu, jestli tu není nějaká možnos kurzů španělštiny (z internetu jsem našel nabídku na 2km vzdálený hostel na pláži od centra) a dozvěděl jsem se, že ona sama nabízí výuku za stejných podmínek, tj. za 6$ na hodinu, tak jsme se domluvili, že od zítřka začnem.
Zatím je tu trochu šedivo a zataženo, ale jak se to vybere, tak tu bude pěkně - písčitá dlouhá pláž, všude rostou kokosy, v hostelu se dá lenošit v hamakách a koukat na asi 100m vzdálený oceán.
 |
| "hotel" Casa Bambu - pohled od moře |
 |
| "hotel" Casa Bambu |
PS: Mrknul jsem na mapu a měl bych být momentálně 50 km jižně od rovníku, podle mapy by i tady měl být nějaký "equitorial monument", tak se tam zajedu v blízké době podívat. Napadlo mě to už večer na záchodě, že nebudu asi daleko, protože se při spláchnutí voda už skoro netočila. V hotelu v Guayaquil se pěkně kroutila proti směru hodinových ručiček. :-)
neděle 11. listopadu 2007
Cesta plná zmatků
Právě jsem dorazil k první internetové kavárně v Ekvádoru, tak můžu popsat dosavadní cestu, která nebyla zatím zrovna jednuduchá.
8. 11. 2007 - Praha, Madrid
Na ruzyňské letiště jsem dorazil s dvouhodinovým předstihem, a zdálo se, že všechno probíhá podle plánu, odbavil jsem bágl a šel si sednout ke stojánku C6 přesně podle palubního lístku. Dorazil jsem tam jako první a postupem času se ke mě přidávali další, kteří se mě chodili ptát, jestli je to správně do Madridu, všem jsem odkejval že ano a o víc se nestaral. Asi 20 minut před odletem přišel ke stojánku někdo z letištního personálu a začal odbavovat do Amsterodamu. Odlet do Madridu yl přesunutý na jiný stojan, jen to jaksi zapoměli nahlásit do tlapmpačů, tak jsme se všichni posbírali a vyrazili na C9ku. Zdánlivě maličkost, ale teď mi to připadá, jako předzvěst toho, že cesta asi nebude úplně v pohodě :-).
Nicméně do Madridu jsme dorazili včas, nechal jsem bágl v úschovně, kde jsem si poprvé ověřil, že domluvit se španělsky nebude až tak ok, jak jsem si myslel a vyrazil do města do hostelu, který jsem měl rezervovaný přes internet. Přímo z letiště vede metro do města a po dvou přestupech a asi 1,5 hodině jízdy totálně narvaným metrem jsem dorazil do stanice Antón Martín, odkud jsem za dalších 5 minut došel k hostelu. Tam už o mě věděli, proti záloze jsem dostal elektronický klíč (vypadal jako náramkové hodinky), jehož přiložením k zámkům jsem se dostal tak jsem měl přístup a na pokoji si mohl zamknout i věci do stejně fungující bezpečnostní skříňky (nebyl jsem na pokoji sám, ale s jedním bulharem a jedním černochem, neurčité národnosti - neměl jsem příležitost s ním dát řeč, bo pořád spal). Po ubytování jsem zašel na obchůzku po okolních uličkách a po pizze a dvou Heinnekenech si šel lehnout.
9. 11. 2007 - Madrid, Guayaquil
Ráno jsem byl už docela nervózní a nemohl dospat, tak jsem vstal už v sedm hodin a v pul osmé vyrazil směr letiště (odlet byl na 11:10), což se ukázalo jako docela prozřetelné. Když jsem došel na stanici metra, stál tam personál a že prej metro nejede, ať si vezmu autobus. Opět jsem nerozuměl ani prd a z gestikulace nějakýho chlapíka na autobusové zastávce jsem pak pochopil, že se na trase srazily metra. Nasměroval mě s ostatníma na zastávce na příměstký vlak, kde mě další dobrá duše nasměrovala na správnou kolj, kterou jsem se dostal na linku metra 5 stanic před letištěm. Sice o 2 Eura dráž, ale pořád ještě včas.
Na letišti jsem si koupil tvrdou bagetu ke snídani, vyzvedl bágl a šel k odbavení. Tam na mě čekala nehorázná fronta ekvádorců, každej měl aspoň 5 kufrů (váhový limit je 40 kg a všichni ho beze zbytku využili). Nakonec se to ale rozhýbalo a když jsem přišel na řadu, dozvěděl jsem se, že mě přeřadili do business třídy, protože v turistické už prý není místo. S takovým komfortem, jsem ještě neletěl a 11 hodin, kolik let trval, bylo vyloženě pohodička. Místa tolik, že když jsem natáhl nohy, tak jsem nedošáhl na předchozí sedadlo (a to je co říct, s mýma nohama), vybraný pochoutky k jídlu s ještě vybranějšími víny a vlastní DVDčko s hromanou filmů, seriálů a hrami . Docela mě rozmazlili a nechci vidět ten zpáteční let. :-)
Každopádně uteklo to jakoby nic, a něco po 4 hodinách odpoledne místního času (+ 6 hodin) jsme dorazili do Guayuaquil, odkud jsem měl pokračovat za hoďku a půl směr Quito. Záměrně píšu měl, protože, aby nebylo málo zmatků, zase se tak nestalo. Nejdřív personál letiště oznámil, že je nějaký problém s letadlem a let bude o 2 hodiny odložen, když doběhly, oznámili, že na letišti v Quitu byla nějaká nehoda a je pro dnešek uzavřené. Naštěstí nám nabídli nocleh v hotelu ve městě. Už jsem byl docela utahanej, protože do hotelu jsme se dostali až kolem 9 večer což pro mě znamenalo 22 hodin bez spaní. Veškerý informace se podávali ve španělštině, přičemě jsem chytal každý 5. slovo a spíš odhadoval z naštvání ostatních o čem je řeč. Sem tam něco nahlásili i anglicky, ale to nebylo moc častý.
S ubytováním se ale každopádně plácli přes kapsu a tak jsem si vyzkoušel, jaký to je v pětihvězdičkovým hotelu, kde se platí 300 dolarů za noc. Dal jsem si sprchu ze "zlatýho kohoutku" a šel spát. V půl druhý mě probudil telefon a z letiště jsem dostal zprávu, že další den nám let do uita nabídnout nemůžou, protože prý žádný voný není, takže nás vyzvedne autobus a pojedem po zemi. Upřímě, docela mi vyhopvovalo, že jsme nakonec skončili v Guayuaquilu a lámanou španělštinou jsem se domluvil, že už nikam nejedu.
10. 11. 2007 - Guayuaquil, Bahía de Carques, Canoa
Ráno jsem se zpakoval a vyrazil směr autobusové nádraží (taxíkem za 4 doláče), kde mě hned nějakej chlapík odchytil a provedl od stánku s jídlem (na ranní sendvič) přes kasu až k autobusu do Bahía de Caraques. Říkal jsem si, že se docela snažil, tak jsem mu dal dolar od cesty a až v autobuse si všiml, že jsem u kasy zaplatitl o necelý dolar víc než stálo jízdence, nejspíš jeho bakšiš za shánění zákazníků. Cesta autobusem trvala necelých 8 hodin, po celou naskakovali prodavačí se vším moným dovnitř na každém retarderu, kde musel bus zpomalit a prodávali všechno možný od jídla, pití, přes ponožky, zaručeně nejlepší baterku až po slovo boží (nějakej chlapík naskočil a asi půl hodiny hulákal o Bohu - soudě podle prokládaných výkřiků Amen, vybral prachy a zas vyskočil). Pár lidí se se mnou pustilo do řeči, ale zas jsem nerozuměl skoro ani slovo. Jsem zvědavěj, jestli se trochu rozmluvím na těch kurzech tady. Připadá mi, že tu mají všichni nějakej divnej přízvuk, ale to se určitě podá. Ještě musím popojet lodí přes řeku do městečka San Vincente a odtud busem asi nějakých pár kilometrů do městečka Canoa, kde už pro dnešek končím. Tam bych chtěl následujících 14 dní pilovat španělštinu a užívat si Pacifiku, než zas vyrazím dál - Galapágy?, Quito?, Cuenca?, Baňos? ... to se uvidí :-).
8. 11. 2007 - Praha, Madrid
Na ruzyňské letiště jsem dorazil s dvouhodinovým předstihem, a zdálo se, že všechno probíhá podle plánu, odbavil jsem bágl a šel si sednout ke stojánku C6 přesně podle palubního lístku. Dorazil jsem tam jako první a postupem času se ke mě přidávali další, kteří se mě chodili ptát, jestli je to správně do Madridu, všem jsem odkejval že ano a o víc se nestaral. Asi 20 minut před odletem přišel ke stojánku někdo z letištního personálu a začal odbavovat do Amsterodamu. Odlet do Madridu yl přesunutý na jiný stojan, jen to jaksi zapoměli nahlásit do tlapmpačů, tak jsme se všichni posbírali a vyrazili na C9ku. Zdánlivě maličkost, ale teď mi to připadá, jako předzvěst toho, že cesta asi nebude úplně v pohodě :-).
 |
| Madhostel |
9. 11. 2007 - Madrid, Guayaquil
Ráno jsem byl už docela nervózní a nemohl dospat, tak jsem vstal už v sedm hodin a v pul osmé vyrazil směr letiště (odlet byl na 11:10), což se ukázalo jako docela prozřetelné. Když jsem došel na stanici metra, stál tam personál a že prej metro nejede, ať si vezmu autobus. Opět jsem nerozuměl ani prd a z gestikulace nějakýho chlapíka na autobusové zastávce jsem pak pochopil, že se na trase srazily metra. Nasměroval mě s ostatníma na zastávce na příměstký vlak, kde mě další dobrá duše nasměrovala na správnou kolj, kterou jsem se dostal na linku metra 5 stanic před letištěm. Sice o 2 Eura dráž, ale pořád ještě včas.
Na letišti jsem si koupil tvrdou bagetu ke snídani, vyzvedl bágl a šel k odbavení. Tam na mě čekala nehorázná fronta ekvádorců, každej měl aspoň 5 kufrů (váhový limit je 40 kg a všichni ho beze zbytku využili). Nakonec se to ale rozhýbalo a když jsem přišel na řadu, dozvěděl jsem se, že mě přeřadili do business třídy, protože v turistické už prý není místo. S takovým komfortem, jsem ještě neletěl a 11 hodin, kolik let trval, bylo vyloženě pohodička. Místa tolik, že když jsem natáhl nohy, tak jsem nedošáhl na předchozí sedadlo (a to je co říct, s mýma nohama), vybraný pochoutky k jídlu s ještě vybranějšími víny a vlastní DVDčko s hromanou filmů, seriálů a hrami . Docela mě rozmazlili a nechci vidět ten zpáteční let. :-)
Každopádně uteklo to jakoby nic, a něco po 4 hodinách odpoledne místního času (+ 6 hodin) jsme dorazili do Guayuaquil, odkud jsem měl pokračovat za hoďku a půl směr Quito. Záměrně píšu měl, protože, aby nebylo málo zmatků, zase se tak nestalo. Nejdřív personál letiště oznámil, že je nějaký problém s letadlem a let bude o 2 hodiny odložen, když doběhly, oznámili, že na letišti v Quitu byla nějaká nehoda a je pro dnešek uzavřené. Naštěstí nám nabídli nocleh v hotelu ve městě. Už jsem byl docela utahanej, protože do hotelu jsme se dostali až kolem 9 večer což pro mě znamenalo 22 hodin bez spaní. Veškerý informace se podávali ve španělštině, přičemě jsem chytal každý 5. slovo a spíš odhadoval z naštvání ostatních o čem je řeč. Sem tam něco nahlásili i anglicky, ale to nebylo moc častý.
 |
| Hotel Oro Verde |
10. 11. 2007 - Guayuaquil, Bahía de Carques, Canoa
Ráno jsem se zpakoval a vyrazil směr autobusové nádraží (taxíkem za 4 doláče), kde mě hned nějakej chlapík odchytil a provedl od stánku s jídlem (na ranní sendvič) přes kasu až k autobusu do Bahía de Caraques. Říkal jsem si, že se docela snažil, tak jsem mu dal dolar od cesty a až v autobuse si všiml, že jsem u kasy zaplatitl o necelý dolar víc než stálo jízdence, nejspíš jeho bakšiš za shánění zákazníků. Cesta autobusem trvala necelých 8 hodin, po celou naskakovali prodavačí se vším moným dovnitř na každém retarderu, kde musel bus zpomalit a prodávali všechno možný od jídla, pití, přes ponožky, zaručeně nejlepší baterku až po slovo boží (nějakej chlapík naskočil a asi půl hodiny hulákal o Bohu - soudě podle prokládaných výkřiků Amen, vybral prachy a zas vyskočil). Pár lidí se se mnou pustilo do řeči, ale zas jsem nerozuměl skoro ani slovo. Jsem zvědavěj, jestli se trochu rozmluvím na těch kurzech tady. Připadá mi, že tu mají všichni nějakej divnej přízvuk, ale to se určitě podá. Ještě musím popojet lodí přes řeku do městečka San Vincente a odtud busem asi nějakých pár kilometrů do městečka Canoa, kde už pro dnešek končím. Tam bych chtěl následujících 14 dní pilovat španělštinu a užívat si Pacifiku, než zas vyrazím dál - Galapágy?, Quito?, Cuenca?, Baňos? ... to se uvidí :-).
čtvrtek 8. listopadu 2007
Odlet
Dneska vyrážím na měsíční dovolenou do Ekvádoru. Proč zrovna tam? Popravdě, ten nápad vznikl dost spontánně, nepovedlo se mi najít žádného spolujezdce do Jižní Afriky a když už jsem měl nastřádanou dovolenou, tak mě napadlo, že bych ji mohl "vyplácat" trochu smysluplně a spojit cestování se studiem španělštiny a ta je v Ekvádoru poměrně levná :-).
Původně jsem plánoval, že bych chodil do školy celý měsíc, ale teď to vypadá, že to zkrátím na 14 dní a po zbytek času (s nově nabytými znalostmi) trochu pocestuju. Jestli mě lenost nepřemůže, tak na tomto blogu budu pravidelně podávat průběžné info.
Pro dnešek mě čeká přelet do Madridu, kde si musím počkat do zítřka na další spoj do Quita (s přestupem v Guayaquil), kam bych měl doletět v pátek odpoledne. Podle předpovědi počasí to vypadá, že v Quitu je deštivo a zima, tak se tam asi dlouho nezdržím a nejspíš hned v sobotu ráno vyrazím k Pacifiku do městečka Canoa poblíž Bahía de Caráques, kde jsem si našel alternativní jazykovku - ceny jsou stejné jako v Quitu a k tomu sluníčko, moře, koktejly na pláži, ... :-)
Původně jsem plánoval, že bych chodil do školy celý měsíc, ale teď to vypadá, že to zkrátím na 14 dní a po zbytek času (s nově nabytými znalostmi) trochu pocestuju. Jestli mě lenost nepřemůže, tak na tomto blogu budu pravidelně podávat průběžné info.
Pro dnešek mě čeká přelet do Madridu, kde si musím počkat do zítřka na další spoj do Quita (s přestupem v Guayaquil), kam bych měl doletět v pátek odpoledne. Podle předpovědi počasí to vypadá, že v Quitu je deštivo a zima, tak se tam asi dlouho nezdržím a nejspíš hned v sobotu ráno vyrazím k Pacifiku do městečka Canoa poblíž Bahía de Caráques, kde jsem si našel alternativní jazykovku - ceny jsou stejné jako v Quitu a k tomu sluníčko, moře, koktejly na pláži, ... :-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)